...najde občas něco, na co vůbec nepomyslel.
Povídka s Mikkou jako ústřední postavou. Vyprávěno v první osobě.
_________________________________
Čekala jsem je. Několik týdnů jsem se vydávala do Rukongaie a získávala informace, až se mi konečně povedlo zjistit, s kým byl Shunichi viděn, když už ne kam šel. Byla to sice chabá informace, ale prověřit jsem to musela. Oblečená do bílo-zeleného květovaného kimona jsem se opět vydala za brány Seireitei, a tentokrát nehledala Shunichiho, ale nějakého Sergeie, velké zvíře tady v Rukonu. Nevím, jestli jsem na informátory měla štěstí nebo smůlu, jedna děvka mi za opravdu velký úplatek prozradila, že s ním Shunichi jednal, tedy předtím, než zašel za ní. A to zdůraznila. Měla jsem na něj vztek, ale nedokázala jsem ho přestat hledat. A teď mě obklopilo několik drsně vyhlížejících mužů. Ani jeden z nich nevypadal, že by si mě spletl s pouliční děvkou, wakizashi, i když bylo kratší než katana, se špatně skrývalo.
„Děláš zbytečnej rozruch,“ promluvil po chvíli ten největší z nich, nejspíš šéf skupinky.
Neodpovídala jsem, jen čekala, co z něj vypadne dál. Ruce jsem si zapřela v bok a tázavě se na něj podívala. Pochopili, že takhle mám ruku blíž k wakizashi a viditelně zpozorněli.
„Všechny nás nedáš, i když seš shinigami,“ řekl tiše. To jsem věděla i bez něj, taky jsem je pozabíjet nechtěla. „Některý jména není dobrý říkat nahlas.“
„Mám pro něj obchodní nabídku,“ usmála jsem se číslem osm. „Zavedeš mě k němu?“ tvářila jsem se dostatečně sebevědomě na to, abych si mohla dovolit ignorovat ostatní.
„Zavedu,“ přikývl. „Odevzdej zbraň.“
„Zapomeň,“ úsměv mi z tváře zmizel. „Dostaneš můj slib, že na nikoho během návštěvy nezaútočim.“
„Věřit slovu shinigamiho?“ jeden z těch okolo si odplivl. Ignorovala jsem ho. Prozatím. Šéf neříkal nic.
„To slovo ti zajistí víc bezpečí, než kdybych ti odevzdala meč. Vypadáš jako někdo, kdo by schopnosti shinigami mohl znát z vlastní zkušenosti,“ zkusila jsem diplomacii, jenže nikdy mi nešla.
„Fajn, meč si nech, ale oči ti zavážem,“ kývl na někoho ze svých mužů a než jsem stačila zaprotestovat, někdo mi přehodil přes oči šátek a zavázal. Měla jsem co dělat, abych se ovládla. Opravdu nenávidim zavázaný oči. Donutila jsem se uklidnit svůj dech a tep, a když už jsem nemohla použít zrak, zaměřila jsem se na vnímání reiatsu.
Někdo mě čapl za ruku, pravou, abych nemohla tasit, a vedl mě pryč. Několikrát jsme zabočili, nepočítala jsem to, věděla jsem, že mě povedou tak, abych si cestu nezapamatovala ani náhodou. Nakonec jsme vešli do nějaké budovy, podle hluku a reiatsu to byl bar, kde mi oči rozvázali. Pár vteřin mi trvalo, než jsem dokázala zaostřit. Opravdu to byl bar. Posedávalo, občas polehávalo tu celkem dost lidí, většina z nich vypadala jako Evropané nebo míšenci. Čistých Japonců tu bylo málo, zapadla jsem dobře. Šéf mě posadil na kraj obrovského baru, dvěma bijcům řekl, ať mě hlídají, a sám odešel někam dozadu. Po chvíli se přitočil barman, plešatý chlapík s takovým množstvím svalové hmoty, že by z něj byli dva normální chlapi, a postavil před nás panáky nějaké čiré tekutiny, kterou jsem v Seireitei ještě neviděla. Zaplatila jsem a přičichla. Bylo to cítit skoro jako čistý líh, co používáme v nemocnici, ale něčím to bylo zvláštní. Nedokázala jsem určit čím. Než jsem se stihla napít, šéf byl zpátky.
„Pan Sergei tě očekává,“ zabručel. Přikývla jsem, vstala a následovala jej. Panáka jsem nechala na baru, však on to někdo vypije.
Prošli jsme lokálem, několika dveřmi, po schodech nahoru, chodbou a za dalšími dveřmi se nalézala prostorná místnost. Na přepychovém gauči se rozvaloval tmavovlasý Evropan, z každé strany se k němu tiskla spoře oděná děva a v ruce držel sklenici s čirou tekutinou. Domyslela jsem si, že to bude ta samá, co v baru. Bodyguardy v rozích jsem jen přelítla pohledem a upřela pozornost na Sergeie. Ten mi pokynul, abych se posadila do jednoho z křesel naproti němu. S úsměvem číslo osm jsem jeho přání vyhověla. Křeslo bylo sice široké, ale ne dost, aby se tam vešlo moje wakizashi, uvolnila jsem jej z obi a položila na kolena.
„Rád si poslechnu každou obchodní nabídku,“ začal Sergei a líně si lokl obsahu sklenice. To, že bude ochoten se bavit dál jen, pokud ho ta nabídka zaujme, dodávat nemusel.
„Můžu nabídnout peníze,“ odpověděla jsem a stále kontrolovala, zda mluvím klidně. „Případně pokud máte zraněné nebo nemocné, můžu je vyléčit a klidně přímo vám před očima vyrobit léky, které tady v Rukonu neseženete.“
Tázavě pozvedl obočí.
„Zadarmo to ale dělat nebudeš,“ odtušil a z jeho tónu i výrazu bylo jasné, že mám pokračovat.
„Jistě, chci od vás informace.“
„Informace jsou velmi vzácný zboží. Čeho se to týká?“
„Říká vám něco jméno Shunichi Noniro?“
„Možná,“ přisvědčil.
„Chci vědět, kde je,“ řekla jsem, možná až moc rázně.
„Ale...“ napil se a nasadil pobavený úsměv. „To si ho Seireitei nějak moc cení, když sem...“
„Nejsem tu jako zástupce Seireitei,“ přerušila jsem ho.
„To je ještě zajímavější, ale měl bych tomu věřit?“
„Neni důležitý, jestli tomu věříš, ale jestli mi ty informace poskytneš,“ odpověděla jsem a uvědomila si, že už se neusmívam.
„Za cenu, cos nabídla?“ on se naproti tomu usmíval stále. Neodpovídala jsem, teď už mi bylo jasný, že tuhle hru nemůžu vyhrát. „Přidej něco navíc, pak se možná domluvíme.“
„Nabídla jsem toho dost,“ vstala jsem z křesla. „Jestli mi tu informaci nechceš dát za tuhle cenu, strč si ji, kam uznáš za vhodný.“
Otočila jsem se a zamířila k východu, ale cestu mi zastoupil šéf ochranky.
„Neřekl jsem, že můžeš odejít,“ Sergei také vstal, najednou měl v ruce místo sklenice dlouhý nůž. Beze slova jsem se natočila a ustoupila tak, abych měla výhled na oba a jednoho strážce v rohu. Netasila jsem, dala jsem slovo, že nezaútočim, můžu se jen bránit. Dveře se otevřely. Přes šéfa ochranky jsem neviděla, kdo přišel, ale Sergei zřejmě ano, protože ihned schoval nůž a svým strážcům pokynul, aby se stáhli.
„Co vás sem přivádí, madam Jeleno?“ zeptal se, a co mě překvapilo, s úctou.
„Dneska jsem nepřišla za tebou, Sergeii,“ rozložitý strážce ustoupil, takže jsem viděla důstojně se tvářící ženu oblečenou podobně jako Irina, akorát bez té obrovské čelenky. Šedé vlasy měla spletené do copu a z modrých očí šel chlad. Autoritativní hlas k ní seděl. Doprovázeli ji tři strážci v jednoduchých uniformách západního střihu. Žena se na mě podívala. Okamžitě jsem měla pocit, že mě probodly dva ledové rampouchy.
„Ale ráda bych si promluvila s tebou, děvče.“
Něco v jejím hlase nebo výrazu dávalo okolí vědět, že odpověď ne je nepřijatelná. Přesto jsem s ní mluvit nechtěla.
„Při vší úctě, madam, já nemám zájem mluvit s vá...“ než jsem to stihla dopovědět, udělala dva kroky směrem ke mně a vrazila mi facku. Takovou, že se mi zatmělo před očima a zapotácela jsem se.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, Mikko,“ tentokrát mě probodlo těch pomyslných rampouchů nejmíň deset. A aspoň sedm z nich v sobě neslo poznání.
„Babi?“ teď už jsem věděla, co je ta žena zač. A nebyla jsem zrovna nejšťastnější. V mých vzpomínkách babička nikdy nebyla ta hodná paní, co dává dětem sladkosti. Tahle se starala o pořádek a disciplínu v cirkuse a nikdy jsem nepoznala nebezpečnější osobu. Možná kapitánku Unohanu. To, že byla teď tady, určitě nebyla náhoda.
„Sergeii, máš volný salónek, kde bych si se svou vnučkou mohla v klidu promluvit?“ zeptala se, ale znamenalo to rychle nějaký salónek uvolni.
„Druhé dveře vpravo,“ ukázal na chodbu, kterou jsme obě přišly.
Babička vyrazila tím směrem, raději jsem ji rychle následovala, ani jeden z jejích strážců se netvářil nejpřívětivěji. Navíc to byla Jelena Ciarenni, osoba, která mi naháněla strach ještě zaživa, doteď jsem se ho nedokázala zbavit.
„Vy dva počkejte venku, ty pojď dovnitř,“ rozestavila stráže a vkročila do místnosti. Strážný, co měl jít s námi, mi jemným úsměvem a úklonou pokynul, abych šla před ním. Usadili jsme se, já naproti své babičce, mladík vedle ní. Ani jeden z nás neseděl zády ke dveřím nebo oknu.
„Takže, Mikko, nejdřív mi vysvětli, jak se to stalo, že seš shinigami,“ začala zdánlivě milým tónem.
„Nechápu, co máš na mysli, babi... normálně, jako většina ostatních, dostala jsem se na akademii...“
„Ne,“ přerušila mě rázně. „Chci vědět, jak je možný, že se někdo z rodiny Ciarenni vůbec stal shinigamim.“
„Nerozumím,“ začala jsem, ale když zúžila oči, rychle jsem dodala: „Teda rozumím, ale nechápu smysl.“
„Hm, to je pravda. Zemřela jsi moc mladá na to, abys věděla, co seš zač. Cirkus byl jen zástěrka, naše rodina fungovala jako prostředník a záruka mezi spřátelenými mafiemi po celém světě,“ začala mi sdělovat fakta, jako by se nechumelilo. Kdybych nebyla v sídle rukonského mafiána, vyrazilo by mi to dech. Takhle jsem byla jen překvapená. Babička pokračovala: „Založili jsme to já s Fabrizziem, tvým dědečkem, naše děti měly pokračovat. Vladimir se oženil s dcerou jednoho belgického barona, Nataša se vdala za jednoho z vysoce postavených členů Al Kajdy a Riccardo si vzal dceru šéfa jedné jakuzy. Ano, zlatíčko, všechny ty sňatky byly dohodnuté. Jen Beppe se nechtěl podřídit a rozhodl se žít s tím americkým bohémem. Bohužel jsem jim to nestihla zatrhnout, tenkrát jsem měla dost starostí s Ibrahimem, on totiž Natašu bil. A to netoleruju. Zrovna jsme byli v Moskvě, tak jsem nechala pár známých, aby se o něj postarali. Samozřejmě to zničilo naše spojenectví s Al Kajdou, ale bez toho se dalo žít. Máš už představu o smyslu toho, co jsem říkala?“
„Ano, babi,“ přikývla jsem. „Ale neumím na to odpovědět. Prostě jsem dělala jen to, co mi v danou chvíli přišlo nejlepší.“
„A jméno sis změnila náhodou?“ její kousavý tón jsem slyšela až moc dobře.
„V podstatě ano. Když jsem se hlásila na akademii, tak to špatně napsali a já si toho všimla pozdě. Už se mi tam znovu nechtělo, tak jsem to nechala. Stejně by většina měla problém to vyslovit...“ s mou poslední větou babička vstala a znovu mi vlepila facku. Tentokrát už mírnější, ale stejně jsem věděla, že mě ta tvář bude bolet ještě dlouho.
„Teď mi řekni, co děláš tady,“ vyzvala mě, jen co si sedla.
„Někoho hledám,“ odpověděla jsem po pravdě. Jí nemělo cenu lhát.
„Koho?“
„Jmenuje se Shunichi Noniro.“
„Proč ho hledáš?“
„To je moje věc.“
Asi jsem to měla říct jinak. Znovu se zvedla a rozmáchla se. Chtěla jsem se bránit, ale jen, co jsem zvedla ruku, objevil se mi v dlani zabodnutý vrhací nůž. Vzápětí dopadla facka. Nechápavě jsem se dívala střídavě na nůž, na babičku a na bodyguarda. Jeho krátké tmavé vlnité vlasy, hnědé oči a mírný úsměv mi někoho připomínaly.
„Neměla by ses bránit, když tě chce babička potrestat, na to jsi zapomněla?“ v ruce držel další nůž.
„S-Savio?“ překvapením jsem vytřeštila oči.
„No to je dost, žes mě konečně poznala,“ ušklíbl se. „Vrátíš mi ten nůž?“
„Jistě,“ přešla jsem k němu a nastavila ruku, ať si ho sám vytáhne. Pak jsem se opět posadila a začala si zranění léčit.
„Vrátíme se teď k tématu. Proč toho muže hledáš?“ po krátké odmlce se ozvala babička.
„Chci...“ musela jsem s pravdou ven. Mohla bych sice zkusit utéct, ale nevěděla jsem, jestli by se mi to povedlo. „Chci vědět, co s ním je, jestli je v pořádku... a... na něco se ho zeptat...“
„Co ti udělal?“ měřila si mě ledovým pohledem.
„Nic, jen zmizel. Stýská se mi, to je všechno.“
„Jak chceš. A teď to nejdůležitější. Když už jsem tě našla, mám pro tebe úkol,“ odmlčela se a sledovala mou reakci. Neříkala jsem nic, jen jsem tázavě zvedla obočí. Snad ne moc vystrašeně, neměla jsem z toho dobrý pocit. „Když už ses dostala do Gotei 13, aspoň tam budeš užitečná. Každý týden se setkáš se Saviem u východní brány...“
„Ne!“ prudce jsem vstala, jen taktak jsem zachytila wakizashi, které mi málem spadlo z klína. Téměř doléčenou levou rukou mi projela bolest. Ale dala se vydržet. „Nebudu vám dělat špeha.“
Mlčela a na další facku to nevypadalo. Tohle bylo něco úplně jiného než domlouvání neposlušnému dítěti. Teď jsem doopravdy hrála o život.
„Riskuješ, sestřičko,“ řekl Savio tiše a v obou rukou měl připravené nože. Jen na připomenutí, jak mi před chvílí dokázal, zvládl je vrhnout rovnou z tasení. A nepochybovala jsem, že oba naráz. Jako dítě obdivoval strýčka Vladimira, vrhače nožů.
„Riskuju, vim to moc dobře, Savio,“ odpověděla jsem mu poté, co jsem se zklidnila. „A nechci umřít, i když to tak možná teď nevypadá, ale Seireitei nezradim.“
„Seireitei tě nemusí zajímat, ty patříš sem k nám,“ babička stále seděla, ale i tak jsem si proti ní připadala malinká.
„Ne, patřim tam, ke svý divizi,“ donutila jsem se vyslovit. Musim co nejdřív pryč, jinak se odsud nedostanu. Ale jak? Za dveřma jsou stráže a k oknu jsou to dva kroky, to do té doby budu mít v sobě oba Saviovy nože. Musim něco vymyslet!
„Bakudo dvacet jedna, Sekienton,“ zašeptala jsem a vytvořila mezi námi kouřovou clonu. Ihned jsem se vrhla k oknu, ale jeden nůž mě zasáhl do levého ramene. Proskočit oknem jsem si netroufla, takže jsem při jeho otvírání dostala další nůž, tentokrát do boku. Ale to mě neodradilo a ve chvíli, kdy jsem měla cestu volnou, jsem skočila. Byla jsem ve druhém patře, takže jsem po dopadu ihned přešla do kotoulu, abych si nezlámala nohy, ale i tak to nebylo nic příjemného. Rozhlédla jsem se. Kolem postávalo jen několik ozbrojených mužů, kteří vypadali, že se na mě co nejdřív vrhnou. Ale už jsem byla na volném prostranství a mělo smysl použít shunpo. Ihned jsem toho využila, shunpla jsem na nejbližší střechu a pak co nejdál od toho domu. Sice jsem nevěděla, kde se nacházím, ale na orientaci bude dost času, až budu ze Saviova a babiččina dosahu.
Jenže na střechách a v zakrváceným kimonu jsem nenápadná jak sáňky v létě.
Po pár kilometrech jsem seshunpla do nějaké zapadlé uličky a konečně si vyndala nože z těla. Obě rány solidně bolely. Dovolila jsem si chvilku zdržení na alespoň zastavení krvácení. Krev na šatech na boku se dala zamaskovat širokým rukávem, ale rameno bylo vidět. Poučila jsem se, že příště si na výlet do Rukonu vezmu něco tmavého. Nože jsem schovala do vnitřních kapes v rukávech a vyrazila mezi lidi, posloucháním a sledováním zjistit, kam jsem se to vlastně dostala. Úplně mimo směr k Seireitei, ale to nevadilo. Jakmile jsem věděla kudy jít, nemohla jsem se ztratit.
„Nějak ti to trvalo,“ ozvalo se ze stínu jednoho z domů, když už jsem byla blízko Seireitei. Byla chyba držet se v těch míň rušných uličkách.
„Nech mě jít, nikomu o vás neřeknu,“ zkusila jsem to, i když jsem si moc šancí nedávala.
„O tom jsem se právě přišel přesvědčit, sestřičko,“ Savio vystoupil na světlo, opět měl v každé ruce nůž. „Máš dvě možnosti, buď půjdeš s námi, nebo tu zemřeš.“
„Seš si nějak moc jistej, bráško,“ řekla jsem, pravou ruku jsem položila na rukojeť wakizashi a levou mírně pozvedla. „Ani jedna z těch možností mě neláká, najdu si jinou.“
„Teď seš tak oslabená, že se ti to nepovede. Kdybys přišla v době, když jsi byla ještě zástupce kapitána, tak bys to možná zvládla. Ale teď ne, ne s těma zraněníma,“ ukázal na krvavé skvrny na mém kimonu.
Jeho slova mě udeřila jako blesk z čistého nebe. Oni mě sledovali. Věděli o mně všechno. Taky to, že se u Sergeie objevili tak brzo, to dokazovalo.
„No tak, nebuď tak překvapená,“ poprvé se usmál. Ale jen trošku. „Když si vybereš správně, tak už tě tvoje prohřešky v Gotei 13 nemusí zajímat. Vlastně... ani když si vybereš špatně, to už tě nebude zajímat vůbec nic,“ znovu zvážněl.
On mě chce opravdu zabít, já jeho ne. Bude to dost nerovnej souboj.
„Promiň, Savio, nevyberu si. Zpívej, Irino,“ rovnou z tasení jsem aktivovala Zanpakuto, udělala krok dopředu a švihla po něm. Uskočil dozadu a hodil po mně jeden nůž. Shunpla jsem za něj, připravená praštit ho do zátylku.
„Špatně sis vybrala, Mikko,“ zabodl mi druhý nůž do stehna a kotoulem se dostal ode mě pryč.
„Bakudo čtyři, Hainawa!“
Sice jsem ho spoutala, ale i když neměl výcvik shinigamiho, zničil zlatavé lano a uvolnil se. Ucítila jsem závan jeho reiatsu. Tentokrát netasil žádný z vrhacích nožů, ale wakizashi. Začal mě pomalu obcházet.
„Aki Kareha!“ švihla jsem bičem a poslala na něj ostré tenké lístky. Většině se vyhnul, ale několik mu poranilo pravou ruku. Naneštěstí pro mě byl levák. Zaútočil a já se musela krýt bičem, chytit jej oběma rukama a zachytit úder. Pak jsem Savia kopla do břicha, ale nezdálo se, že by to mělo nějaký efekt. Zraněnou rukou mi chytil nohu a odhodil mě stranou. Po pár metrech jsem dopadla do prachu ulice. Vykašlala jsem to, co se mi dostalo do úst a nosu a snažila se zorientovat. Savio se ke mně blížil, ruka mu krvácela víc než předtím, zřejmě to přehnal, ale já jsem jeho schopnosti odhadla špatně. Podcenila jsem ho.
„Hado čtyři, Byakurai,“ vyslala jsem na něj a zatímco uskakoval, rychle jsem vstala. Když se vzpamatoval, rozběhl se na mě. Znovu jsem po něm švihla bičem, tentokrát jej zachytil, nechal si jej namotat na levou ruku a pravou mě praštil do obličeje. Upadla jsem, ale bič jsem nepouštěla. On taky ne. Klekl si na mě a začal mě škrtit.
„H-Haru Saku,“ zasípala jsem. Nechtěla jsem ho zabít a on to věděl. Byla to jeho výhoda. Možná si ten konec vychutnával, možná do poslední chvíle čekal, že se rozhodnu pro mafii. Nevím a nejspíš se to nikdy nedozvím. Už jsem přestávala vidět, když jeho stisk ochabl. Potom se Savio svalil vedle mě. Když jsem se po chvíli vzpamatovala, uviděla jsem na Irině zpola rozkvetlé sněženky. Nebyl shinigami a spoustu reiatsu vydal na zničení Hainawy. Odvolala jsem Zanpakuto, vytáhla si nůž ze stehna a nechala jej ležet na zemi. Přidala jsem k němu i ty dva z rukávů, vstala jsem a zamířila zpátky do Seireitei.
Tam patřím.
