Nové začátky

Nad Seireitei začíná vycházet slunce a shinigami čeká další den plný povinností, rutiny, tréningů a nebo... spánku. Matsumoto včera večer zase jednou vyzvala podkapitány na souboj "kdo vypije nejvíc". Skončili zhruba před dvaceti minutama. Vítězem se kontumačně stal Kyoraku-taicho (který si nemohl nechat takovou událost ujít), protože mu nezůstal žádný protivník, který by byl schopen držet lahev v ruce. Po suveréním vítězství se odebral do své kanceláře, kde si hodil nohy na stůl, kloboukem si zakryl obličej a "pracoval".\
Jediné štěstí, že So-taicho je už od brzkého rána natolik zaneprázdněn, že si těchto kratochvílí nevšimnul. Vzbudili ho s naléhavou zprávou, že v 62. distriktu Rukongaie výtržníci zdemolovali několik civilních domů a zranili při tom jejich obyvatele. Okamžitě tam byla vyslána jednotka první divize, jejíž kasárny jsou poslední dobou téměř prázdné(většina jejích členů operuje jako hlídky po celém Rukongai a na základně zůstává jen pár týmů, pro podobné situace a důstojníci).

Ulice se brzy začali plnit. Někteří šli do služby, jiní se vraceli z nočních hlídek, někdo měl volno a jen tak se poflakoval a ti svědomitější si zašli zatrénovat. Již od rána probíhají ve všech divizích tréningy různých disciplín: Hakuda, Kendo, Kido, Shunpo, boj v týmech, dvojicích, jeden proti jednomu a tak dále. Můžete kdykoliv zajít do své divize za instruktorem a ten se vám jistě bude plně věnovat. Nebo si můžete uspořádat vlastní tréning.

//Seznamování a role-playing, to je to, co se od vás teď očekává Až nás lehce přibude, vrhneme se do toho po hlavě

Kashike - Kashikeho dům

První sluneční paprsky pronikly oknem a osvětlily ložnici. Pomalu a líně otevřu oči. Mozek mi postupně začnou plnit různé vjemy... teplo slunečního svitu, rozmlžený obraz místnosti, lehká vůně jasmínu a teplo ženského těla vedle mě. Dobré ráno... popřeji ženě, která se se mnou dělí o postel a počkám až se také plně probudí. Dobré ráno... oplatí mi žena přání a vymotá se z deky.
Nerad ti to ráno takhle kazím, ale musím za podkapitánem a budu tě potřebovat s sebou, myslíš že bys mohla...? optám se opatrně a pokynu pohledem ke kataně v bílé pochvě, jež je opřená o zeď.
Ale jistě zlato, chápu... řekne mile žena a rozplyne se. Katana se zbarví do své standardní, modré barvy, já jí uchopím a připnu si jí k pasu. Pak vezmu ještě relativně objemné zavazadlo, dva listy papíru a vykročím směrem ke kanceláři podkapitána.

Kancelář podkapitána

Přijdu ke dveřím a zaklepu na ně. Když dostanu pokyn, otevřu je a vstoupím dál. Pane, nesu vám objednávku Soi Fong - taicho. Položím zavazadlo na jeho stůl a vybalím z něj nádobu plnou lihu, v niž je odpudivý obsah s prázdným pohledem. Myslím že kapitánka řekla jasně "přineste mi jeho hlavu..." takže tady je.

Marechiyo Ōmaeda-kancelář podkapitána druhé divize

Omaeda zrovna snídal pečené kuřátko, když v tom mu "zase nějakej otrapa" začal klepat na dveře. "Moment!"
Řekl podrážděně. Kuře rychle schoval pod stůl, olíznul si mastné prsty a nasadil si na ně zlaté prsteny.
Ehm ehm... DÁLE! Zakřičel směrem ke dveřím. "Aaah... to si ty... Taku."(Kashikemu mohlo být hned jasné, že to řekl schválně)
"Dej sakra ten hnus z místo stolu.... Proč s tim otravuješ mě, když to řekla Soi Fon? Objednal jsem si snad já nakládanou hlavu? Nemyslim si." Znělo to dost nabubřele a když si založil ruce na prsou, vypadal trochu jako šerednej bratr budhy.
"Odnes to jí, já to tu nechci... Kdo to sakra vůbec je?"

Kashike - kancelář podkapitána druhé divize


S úsměvem počkám, až si ten tlouštík vykřičí svoje. Otravuju s tím vás, protože znám řády a vím, že splnění úkolu mám hlásit svému přímému nadřízenému, což jste... k mé smůle... vy. Máte - li k mému postupu výhrady, navrhněte změnu směrnic, ale můj osobní názor je, že s vámi vyšší instance vyběhnou. Na jeho otázku ohledně totožnosti hlavy mu předložím ony dva papíry. Jedná se o tohoto člověka. Jeho skupina má na svědomí všechno co si jen vaše fantazie umí představit, počínaje loupením a konče vražděním. První divize je zaměstnaná na velké ploše a tak kapitánka nařídila přímou likvidaci. Mohlo být na první pohled patrné, jak strašně mám tohoto člověka "rád". Opravdu nad míru. Ztělesňuje přesně všechno co, co druhá divize není. Od neschopnosti až po obezitu. Ještě měsíc... možná dva... a budu mít doufám dost sil, abych ho poslal tam, kam patří. Do čtvrté nebo do márnice.

Omaeda-kancelář podkapitána druhé divize

Kashike teď mohl silně cítit vůni pečeného kuřete. Omaeda začal vypadat netrpělivě. "Jasně jasně... seber se a di, já už to vyřídim."
Když se Kashike nějak neměl k odchodu, nasadil ksicht "já tě fakt nesnášim" a hodil po něm váček s penězi.
"Teď už to bude všechno?"

Kashike - kancelář podkapitána druhé divize

Bleskovým pohybem, takovým který udělá dojem i na tlustého frajírka s rapper prsteny, chytím váček s penězi a strčím ho do kapsy. Teď už to bude všechno... prozatím. Pak se otočím k odchodu. Ještě ve dveřích se však ohlédnu. Pozor na kostičky, byla by vážně smůla, kdyby vám nějaká zaskočila... prohodím přes rameno a zavřu za sebou dveře. Pak se nadechnu čerstvého vzduchu a vyrazím rázným krokem k vysokému schodišti které vede až na kopec Sokyoku.

Sokyoku

Dojdu až nahoru na kopec, kde si sednu na úplnou špici a dívám se dolů na SS. Po chvíli vytáhnu katanu z pochvy a vyvolám shikai. Položím si Kawaguchi přes kolena a začnu do safíru ukládat reiatsu, abych doplnil ztráty z posledního měsíce akcí. Nějak moc se na tebe poslední dobou spoléhám... No jo, zlenivěl jsi. Ale každý dotek tvé mysli mě neuvěřitelně těší...

Katsumi-můj byt
Tak a je to tady zase, sama ve svým bytě. Měla bych se už konečně vykopat, vstát, převlíknout se a něco sníst. Jenže až tohle všecko udělám, zase si lehnu a budu přemýšlet o stejně hloupých věcech jako každé ráno. Jako například, že kdybych neumřela, mohla jsem se stát doktorkou, mohla jsem operovat a zachraňovat životy. Tohle moje přání se mi možná i splní, ale trochu jiným způsobem. Zatím pracuju v nemocnici na pozici hlavního chirurga. Jenže teď se nic moc neděje a já nemám vůbec, co na práci. Občas někdo přijde s menším zraněním, ale na to si mě nevolají. Už jsem zase u těch mimořádně hloupých myšlenek. Radši se zavrtám do úvah a vzpomínek na něco, co nejde vrátit, než abych šla a dělala něco užitečnýho. No jo, celá já.
Rychle vylezu z postele a jdu svižným krokem do koupelny. Pustím si horkou vodu a čekám, až se kolem mě vytvoří sytá pára. Nemusím čekat dlouho a obláčky se kolem mně jen hemží. Většinou nebývám ve sprše dlouho, ale teď jsem udělala výjimku. Užívám si horký vody, která je příjemná a uklidňující. Z pohodlí mě vyžene až palčivá bolest v hrudi, kdy už vím, že musím ven. Neváhám, zavírám kohoutek a rychle se suším ručníkem. Potom přejdu k nejoblíbenější části dne, jdu dělat snídani. Jako každej den si namažu sendvič s nutellou a uvařím si pořádný hrnek kafe, ve kterým je víc mlíka, než vody. Když to konečně mám, sednu si na židli a pustím se do toho. Tahle snídaně mi vždycky dodá energii na celý den. Konečně jsem spořádala poslední kousky, takže mě čeká mytí nádobí. Naštěstí bydlím sama, takže umýt jeden talíř, hrnek a nůž mi zabere asi tak 5 minut.
Když už to mám konečně hotový, přejdu k další části dne. Jelikož dneska nemusím do práce, půjdu si zaběhat. Rychle na sebe hodím černý tepláký, růžový tílko a vyrážím. Zamknu za sebou dveře, klíčky strčím do kapsy u kalhot, nadechnu se čerstvýho vzduchu a běžím. Po pár minutách si uvědomuju, že jsem  podcenila přípravu. Svaly mám zatuhlý a všechno mě bolí. Abych to přežila, strčím si sluchátka do uší a běžím ještě rychleji. Konečně mám pocit, že dělám něco dobrýho. Vidím před sebou prudký kopec, takže mírně zpomalím a připravuju se na výkon. Dech se mi zpomaluje, srdce přestává bít jako zvon, ale jen na chvíli, protože se zase rozbíhám, abych ten kopec vůbec zvládla. Nevyběhnu ho však celý, protože před sebou uvidím známou tvář.
No jo, dlouho se nikdo nezranil.
//Prosila bych admina, aby mi napsal posla se zprávou z divize, že mě volají k případu.

// Jak je ctěná libost, od toho tu jsem Kdyby sis ale chtěla posla napsat pro příště sama, vadit mi to nebude. Není to zase tak významné NPC

Posel-na jakémsi kopci

Před Katsumi se náhle zjevil posel ze čtvrté divize. Použil shunpo, takže jí to možná mohlo trochu vyděsit, pokud byla například zaposlouchaná do hudby.
Posel počkal, až si Katsumi vyndá sluchátka, uklonil se jí a spustil. "Velice se omlouvám, Nashida-san, ale žádají si vaši přítomnost na sále. Přivezli raněné z první divize. Zřítil se na ně dům, nejspíš nějaká léčka. Jeden z jejích členů má kůl vražený v břiše... vypadá to s ním bledě."
Posel byl hodně zadýchaný, bylo vidět, že opravdu spěchal. Možná by nebylo od věci vykašlat se na převlékání a shunpem to vzít rovnou do divize.

Katsumi- Na kopci

Bože! Takovýhle lidi fakt nesnášim, stačí, že mi srdce bije, jako o závod a on mě ještě takhle vyděsí. Super, a mám po náladě. "Díky za informaci. Není na co čekat." Shumpem jsem to vzala, co nejrychleji do nemocnice.

Katsumi- Nemocnice 4. divize

Vbíhám do hlavních dveří a z každé strany na mě někdo křičí. Vůbec nevnímám, co a kdo říká, jen běžím do 2. poschodí, zatáčím vlevo a prudce rozrážím dveře do šatny. V tomhle momentě jsem skoro svlečená a neváhám se umýt ledovou vodou. Rychle se usuším a jdu do druhých dveří. Otevírám skříňku, kde mám schovaný plášť, který mám ve vteřině na sobě. Jsi příliš pomalá, přidej! Už jsem připravená, přijímám hlášení od sestry, která mi podává nepříjemné zprávy. "Tomu muži, který má v sobě kůl se rozšířila infekce téměř po celé břišní dutině, nevypadá to dobře." Ani jí neodpovídám a už jsem na sále. Pohled to není nijak příjemný.
Co udělat první? Vyndat kůl nebo mu pomoct od bolesti? Hloupá otázka, jasně, že vyndat kůl. Pomalu, ale jistě mluvím s dalším lékařem. "Použij Kido, abys mu trochu ulevil od bolesti, já zatím vyjmu kůl, vyčistím ránu a zahojím ji." On jen přikývne, položí ruce na jeho hlavu a začíná odbourávat bolest. Já mezi tím pomalu vytahuji kůl z jeho břicha. Krvácení se zhoršilo, ale i přesto pokračuji v činnosti. Vím, že to dělám správně. Už zbývá jen pár centimetrů. Muž se už nehýbe, zřejmě už nemá bolesti. To nejhorší mám za sebou, kůl je venku a moje ruce spočívají na jeho břichu. Pomalu cítím vibrace ve svých dlaním a následně mi z nich vyzařuje jemná zelená zář, díky které rána přestala krvácet. Na nic nečekám a začnu poslední fázi operace. Rozštěpené části kůže se k sobě začínají přibližovat, ale ne dost na to, aby se rána zacelila. Proto musím přerušit Kido a přejít k šití. Druhý lékař moje kroky nejspíš předvídal, protože jsem na stole měla připravenou jehlu a nit. Neváhala jsem a dala se do práce. Netrvalo to ani 10 minut a z díry v hrudníku zbyla jen 15 centimetrová jizva.
Zvládla jsem to.

//Admin: Promiň, jen jsem ti tam přidal změnu polohy, snad to nevadí Takhle to tu my děláme, tak aby v tom byl pořádek.

Personál- Nemocnice 4. divize

Personál začal tleskat. "Skvělá práce jako vždy, Katsumi-san, mnohokrát vám děkujeme. Zachránila jste tomu muži život." Řekl uctivě jeden z lékařů.
Sestřičky dali kolem rány dezinfekci, řádně ji ovázali a připravili pacienta k převozu na pooperační. Tam bude pod stálým dohledem a pravidelnými dávkami léčicího Kido na ránu. Dostane tam daný přísun anestetik a výživy.

Goro Soketsu-Sokyoku

Goro se vydal na svou pravidelnou zdravotní procházku z 1. divize, až na vrchol Sokyoku. Pěkně po svých. Už odspodu cítil lehkou reiatsu aktivitu na vrcholu, ale nijak se tím neznepokojoval. Omladina si toto popraviště z nějakého důvodu oblíbila a často tam hromadně trénovali. Nehodlal kuli tomu rušit své rituály.
Když došlapal na vrchol, po několika desítkách metrů uviděl meditujícího Kashikeho. Jistě si byl Gorovy přítomnosti vědom a tak stařec slušně čekal, jestli ho mladík sám osloví, nebo zda nebude chtít být nikým rušen.
Prozatím se tedy jen tak procházel kolem.

Kashike - Sokyoku

Ucítím jisté narušení v okolním reiatsu a vzhlédnu. Mé oči vyhledají zdroj, starého shinigamiho, který vystoupal nahoru na kopec. Vrátím tedy meč do původní formy a uložím jej do pochvy. Přeji vám dobré ráno, vážený starče. Jak se vám dnes daří? oslovím ho s uctivým tonem a vstanu, neboť není zdvořilé sedět když ten druhý stojí. Toho muže jsem znal od vidění, ale nemohl jsem si vybavit ani jméno. Jediné co vím je, že je důstojníkem 1. divize.

Goro Soketsu-Sokyoku

Stařec se lehce pousmál. "Máte velice dobré způsoby, Kashike-kun. To mě těší."
Jak to, že ten dědouš zná jeho jméno? Navíc jeho nové jméno?...
"Jsem to ale nezdvořák... Goro Soketsu, jméno mé. Omluvte mě, občas zapomínám, že né každý mě zná i když já znám většinu... A daří se mi vskutku dobře, děkuji za optání. Záda nebolí, nohy mne nesou a máme krásné počasí. Den jako stvořený pro trochu rozjímání. Doufám, že jsem vás nevyrušil." Řekl trochu starostlivě.

Katsumi-můj byt

Panečku, to byla práce. Zvládla jsem to docela dobře a v relativně krátkém čase. Personál mě chválil, lidi si mě váží. Rodiče by na mě byli pyšní. Při vzpomínce na minulý život mi naskočila husí kůže a oči se mi zaleskly. Achjo, jak dlouho už tenhle život žiju...A pořád myslím na minulost. Ještě jsem si ani nenašla žádné přátelé, netrénuju, jen pracuju a vyhýbám se společnosti jiných lidí. Je na čase to změnit. Ale jak začít? Nemůžu jen tak někam přijít a začít se bavit. Měli by mě za hlupáka. Rychle jsem vstala z postele, oblékla si kalhoty, jak jinak, než černé, poměrně přiléhavé triko a modrou mikinu. Přeci jenom se už začíná smrákat a já rozhodně nehodlám mrznout. Nazula jsem si boty a už jsem chtěla vyjít, ale můj žaludek okamžitě zaprotestoval. No jo, vždyť jsem naposledy měla snídani. Při vzpomínce na sendvič s nutellou se žaludek ozval ještě hlasitěji. Otočila jsem halvu směrem k lednici a usmála se. Sklenice tam na mě stále čekala a já neváhala ji otevřít. Tentokrát jsem si ani nevzala talíř, jen jsem popadla kousek chleba, namazala ho čokoládovou ňamkou a vyrazila ze dveří.

Katsumi- les

Šla jsem pomalu cestou, kterou obvykle ráno běhám a dostala jsem se na kraj malého lesíku. Z jeho nitra jsem slyšela ozvěny hlasů a i na dálku jsem mohla vidět pár osob, které se zjevně velice dobře bavili. Na malou chvíli jsem se zaposlouchala a už jsem chtěla vyjít jejich směrem, když se náhle ozvalo moje sebevědomí. Uvědomila jsem si,že prostě nemůžu jen tak přijít a začít se s nimi bavit. To prostě nejde. Nebo jde? Rychle jsem tu myšlenku zarazila a šla dál. Měla jsem na sebe pořádný vztek, hlavně na svoji povahu. Při tom všem přemýšlení jsem si ani neuvědomila, kde vlastně jsem.

Katsumi-Sokyoku

Cesta mě zavedla až sem. Zastavila jsem se až na kraji lesa, odkud jsem měla celkem dobrý výhled na 2 muže. Jeden seděl na zemi, zřejmě meditoval, a ten druhý kolem něho chodil s rukama za zády. Chvíli jsem je pozorovala a na tváři se mi objevil úsměv. Pocítila jsem, že teď je ta správná chvíle se projevit.
A tak jsem se rozešla směrem k nim.

Kashike - Sokyoku

Když mě osloví mým jménem, povytáhnu trošku pravé obočí. Děkuji vám za pochvalu, Goro-senpai, velmi mě vaše uznání těší. Stejně jako mě těší vědomí, že vám zdraví dobře slouží a užíváte si krásného dne... avšak, nemohu si nevšimnout, že jste vůči mé osobě použil jméno, s nímž jsem i já seznámen teprve krátce a které valná většina kolegů doteď sotva kdy zaslechla. Jak je to možné?

Goro Soketsu-Sokyoku

"Inu... vím toho hodně. Jsem velice informovaný muž, Kashike-kun. Ale buďte od té dobroty a na víc se mě neptejte. Né všechny informace je správné sdělit. A vy by jste měl všechno odhalit sám. Ta nejsnažší cesta totiž bývá nejtrpčí." Možná se zdálo, že Goro mluví v hádankách, nebo že plácá nesmysly. On ale moc dobře věděl, o čem mluví a co Kashikeho ještě nejspíš potká.
Poté se natočil trochu na bok a vřelým úsměvem přivítal přicházející Katsumi.
"Dobré dopoledne, Katsumi-chan." Hrozný zlozvyk, že? Nemohl by ten dědek aspoň předstírat, že neví všechno?...

Kashike - Sokyoku

Dobrá tedy, moudrý starče, budu se řídit vaší radou, i když mě teď zvědavost hlodá jako bych stál oběma nohama v mraveništi... řeknu vážně a přenesu pozornost na dívku, která právě přišla. Fakt, že jí oslovil rovnou jménem, mě už ani tak neudivil. Místo údivu tak mám čas onu dívku pozdravit alespoň lehkou úklonou hlavy a vřelým úsměvem.

Katsumi-Sokyoku

Cože?! On mě zná? Jak je to možný? Kdo to je? Vypadá celkem mile. I ten druhý muž. Tak to hlavně nepokaž!
"Zdravím Vás, jak to, že znáte moje jméno? Myslím, že jsem nepotkala ani jednoho z vás."

Goro Soketsu-Sokyoku

Myslím, že bych s tím už asi měl přestat... Pomyslel si pobaveně. "Goro Soketsu, jméno mé."
Poté se chvíli odmlčel, aby dal prostor k představení i Kashikemu. "Žiju tu už spoustu let slečno a tak si prostře udržuji přehled."
Potom ho ale očividně zaujal její úbor. Né že by koukal nějak úchylácky, jenom to byl trochu nezvyk. "Uniforma vám není pohodlná, slečno? Né že by mě to nějak pohoršovalo... jen jsem tu ještě neviděl moc shinigami bez shihakusho."

Katsumi-Sokyoku

"Velice mě těší, Goro Soketsu - san." Přívětivě jsem se usmála a stres ze mě pomalu opadal. "Dávám stále přednost stylu, který jsme upřednostňovala...dříve." Při vzpomínce na minulost jsem pocítila hanbu. "Smím se zeptat, co na tomto místě děláte?"

Kashike - Sokyoku

A já jsem Taku... ehm... Kashike Hosogawa. Taku je něco jako přezdívka, omlouvám se. Moc mě těší, že vás poznávám.... představím se té dívce a prohlédnu si jí od hlavy až k patě. Velmi pěkné děvče s inteligentním pohledem. Jen si nevzpomínám, zda už jsme jí někde viděl.

Goro Soketsu-Sokyoku

"Ale nic tak světoborného. Jen tu tak postáváme na čerstvém vzduchu a povídáme si. Vlastně to pro vás musí být trochu nepříjemná situace. Z vašeho pohledu se všichni dnes vidíme poprvé."
Řekl trochu zamyšleně, pořád měl ale takový náznak lišáckého úsměvu ve tváři.

Kashike - Sokyoku

Ten stařík měl pravdu. My se viděli poprvé, ale bůh ví proč jsem měl vtíravý pocit, že on ví víc než by kdokoliv čekal. Ale co, všeho do času. Proklepnu si ho až se budu v práci nudit, teď se tím nebudu zatěžovat. Já jsem sem přišel hlavně kvůli výhledu... a co sem přivádí vás slečno? optám se dívky.

Katsumi-Sokyoku

"Taky mě moc těší." Nasadím svůj nejlepší úsměv a prohlédnu si ho. Vypadá dobře a je milý. Fajn kombinace. "Přišla jsem, protože... no...já vlastně...nemohl byste mi pomoci s tréninkem?" Panebože! Co jsi to zase provedla.. No, teď jsem na tebe opravdu zvědavá. "Omlouvám se, nechtěla bych otravovat nebo obtěžovat, jen jsem zatím nepotkala nikoho, o kom bych si myslela, že by mi mohl pomoct." Opět jsem se pokusila o úsměv, ale bylo mi jasné, že z toho nic moc nebylo. Tváři mi hořely a srdce opět bilo jako zvon. Nechápala jsem, proč jsem tak nervózní. Z takovýhle situací budu mít za chvíli infarkt.

Goro Soketsu-Sokyoku

"Ale zajisté! Pan Hosogawa se toho jistě velmi rád ujme!" Dobře, teď ten lišácký úsměv neskrýval ani trochu. "Pokud by jste ale potřebovala pomoci s Kido... tak se obraťte raději na mě. Pokud mě ale pro teď omluvíte, raději se trochu vzdálím."
Poodešel kousek dál od vás, sedl si pod strom, tak aby na vás viděl a odpočíval.

Katsumi-Sokyoku

"Velice děkuji za ochotu Goro-san, ale myslím, že se nejprve zaměřím na fyzický trénink s mým Kurohari. Nemám zatím moc zkušeností a nemyslím si, že by bylo vhodné trénovat, jak s zanpakuto, tak Kido.Ale ještě jednou, děkuji." Zdá se, že je to velice příjemný muž. Trochu mě mrzí, že jsem ho odmítla, ale jistě to pochopí.