Příprava! Odvetný úder!

Záchranná skupina se vrátila zpět do Seireitei. Většina byla na nostíkách, nebo se podpírali navzájem. Čtvrtá divize měla plné ruce práce. Až teď nejspíš všichni dokázali ocenit jejich tvrdou práci a úsilí při záchraňování raněných. Nebýt našich mediků, přeživších by nebyla ani polovina.

Vrchní kapitán Yamamoto Genryuusai nebyl příliš potěšen výsledkem dobrovolnického týmu, zejména protože spoléhal na eliminační schopnosti druhé divize. Litoval toho, že na zastavení nepřátel nevyslal více jednotek, ale byla tu příliš velká hrozba případného útoku na Seireitei, teď, když přišla o tolik kapitánů. Tak či onak, vyžádal si nejvyšší šarži mise a tudíš i oficiálního velitele, podkapitána Shunichi Noniru, aby podal podrobné hlášení.

Kdo už vrchního kapitána nějaký ten pátek zná, jistě ví, že s odvetným útokem nebude čekat dlouho. Bude sestaven úderný tým a poté, co dvanáctá divize z trosek oblouku lokalizuje polohu nepřítele, bude jednotka vyslána do akce. Všichni by se tudíž měli připravovat, jak nejlépe dokážou.

Katsumi Nashida

"Uff...Uhh.." Pomalu jsem otevřela oči, do kterých se mi ihned vehnaly slzy. Hrudník jsem měla v jednom ohni, ale už jsem se necítila na umření. Doufám, že do mě necpali prášky na bolest. pronesla jsem ironicky. Když jsem se rozkoukala, začala jsem se zvedat a vstávat, jelikož jsem neměla v plánu zde zůstat už ani minutu. Jediné, co jsem potřebovala, bylo zjistit, jak jsou na tom ostatní. Když jsem se oblékla, vyrazila jsem je hledat a zjišťovat, jestli jsou všichni celý. Zejména jsem chtěla najít blondýnku.

Isane Kotetsu/podkapitánka 4. divize-NEMOCNIČNÍ POKOJE

Procházela jsem zrovna chodbou, když jsem skz žaluzie Katsumina okna uviděla, jak se pokouší oblékat. Okamžitě jsem vlítla dovnitř.
"Katsumi koukej si zase hezky rychle lehnout zpátky. Zrovna od tebe bych čekala větší zodpovědnost. Ještě nejsi ve stavu, aby si se tu courala po chodbách. A myslím to smrtelně vážně."
I když jsem se často zdála být milou a příjemnou osobou, když se rozčílím, jde to rozhodně poznat.

Kyuji

Až se ráno probudíš, na stolku vedle své postele nalezneš tác se snídaní a konvici s ještě teplým čajem. K snídani bylo pečivo, k tomu něco na namazání a jako sladká tečka tam byly dango knedlíčky, které nevypadaly jako něco, co se tu běžně servíruje.
U knedlíčků byla kartička se vzkazem bez podpisu.

Vzkaz:

Kaminari Sora - 4. divize

Hned po misi jsem se hlásil v nemocnici. Moje žebra nebyla ani zdaleka dost v pořádku na to abych s nimi mohl fungovat. Potřeboval jsem je dát do kupy kompletně. Seděl jsem v pokoji na posteli a čekal na příchod medika. Hlavou se mi zatím honily neklidné myšlenky.

Katsumi Nashida

Když už jsem byla konečně schopná odejít, objevila se v pokoji podkapitánka 4.divize. S jejím příchodem jsem slyšela i ostrý tón. Teatrálně jsem se uklonila a odsekla jsem. "Fajn". S doslova kyselým ksichtem jsem si dřepla zpět na postel a čekala až odejde. Dřepět tu dlouho nebudu. Jakmile se naskytla příležitost, opustila jsem pokoj a šla hledat nejprve Kyuji.

Yamada Hanataro-ambulance/4. divize

Měl jsem dnes mít službu na ambulanci. Očekával jsem spoustu práce, jelikož z předchozí mise bylo hodně středních a lehčích zranění, která se neošetřovala přímo v poli.
Došel jsem do ambulanční místnosti, kde už na mě čekal první pacient.
"Dobrý den. Jsem Yamada Hanataro, čtvrtý člen. S čím Vám mohu pomoci?"

Isane Kotetsu-NEMOCNIČNÍ POKOJE

Jakmile si Katsumi sedla na postel, rezignovaně jsem svěsila ramena. "Myslím to s tebou dobře." Řekla jsem smutně a Katsumi začala vidět padat okvětní lístky. "Hakufuku."
A Katsumi nedobrovolně usnula. Uložila jsem ji do postele a pokračovala v jejím léčení. Očividně se jí nechtělo čekat, až se tělo zotaví samo a mermomocí mi chtěla přidělávat práci.

-Katsumi si může napsat, že se jí zdá nějaký sen. Může to být klidně i delší, na více postů, já ti tam mile rád odehraji každou postavu, kterou si tam vymyslíš. Ve snu můžeš být naprosto kýmkoliv a může se to odehrávat kdekoliv.

Kaminari Sora - Ambulance

"Zdravím. Potřebuju dát do pořádku žebra, dostal jsem akorát polní ošetření, netuším jak moc škody tam zůstalo." Kývnu Hanatarovi na pozdrav

Yamada Hanataro-Ambulance

"Dobrá, tak mi prosím dovolte se na to podívat." Řekl jsem uctivě a počkal, až vyhrne shihakusho.
Kolem mých rukou se objevila zelená záře a já začal prozkoumávat zasaženou oblast.
"Žádnou frakutru necítím, ale vaše žebra jsou jako kosti batolete. Chvíli to potrvá, ale bude to v pořádku."
Začal jsem kostem dodávat potřebnou pevnost a sílu, kterou by měly mít u dospělého člověka...

O několik dlouhých minut později jsem byl hotov. "Konec. Teď by vaše kosti měli snést to, co doteď. Pro jistotu si ale u nás ještě vyzvedněte vápníkové tablety a berte denně alespoň dvě. Doberte celé balení."
Vypsal jsem recept a podal jsem mu ho. "Lékárna je v prvním patře, je tam velký nápis, nemůžete minout. Ode mě je to vše, pokud nic nemáte na srdci Vy, pošlete prosím dalšího."

Kaminari Sora - Ambulance

Poděkoval jsem a s mírnou úklonou vyšel ven. Poslal jsem dovnitř dalšího pacienta a sám se vydal hledat lékárnu. Tu jsem našel poměrně brzo, koupil jsem si tablety a o chvilku pozdějí už jsem stál venku. Předtím jsem ještě koukl jestli v nemocnici neleží někdo koho znám.

Yachiru Kusajishi-Kyujin nemocniční pokoj

"Lalalaaaaaa, chmmmm-hm-hmmmm, pampadááááá, duuuu-du-dum..."
Vesele jsem si vykračovala čtvrtou divizí. Keníček mi řekl, ať jdu zkontrolovat nějakou babču, co je prý od nás.
Rychle to zmáknu a pak půjdu navštívit Rukiu. Možná jsem neměla jíst ty bonbóny pro ni...
Dorazila jsem k pokoji, který mi poradili na sesterně. Dvakrát jsem klepla a vlítla dovnitř.
"Ohayo, Obaa-san." Řekla jsem zdvořile a uctivě se uklonila. Když jsem ale zvedla hlavu, nikde žádná babča nebyla. Jen nějaká bloncka, asi tak dvakrát starší než já.
"Mmmm... Ahoj. Kde bych našla babičku Kyuji? Je to tvoje spolubydlící? Šla na záchod? Není ta stařena nějak protivná, že ne? Keníček s ní má něco vyřídit, ale nemá čas, tak poslal mě."
V ruce jsem tiskla černé desky, na kterých jsem měla připnuté nějaké dokumenty a taky moji vlastnoručně vytvořenou podobiznu Kyuji. Ta sto milion letá stařenka vypadá jisto jistě přesně takto.

Čmáranice od Yachiru:

Sora

Na recepci jsi nalezl seznam pokojů a pacientů, kteří tam leží. Na jednom z pokojů byla i Katsumi. Jinak jsi ale nikoho moc nepoznával.

Kaminari Sora - recepce > pokoje

Vydám se hledat pokoj Katsumi. Když ho najdu tak vejdu dovnitř, najdu však pouze spící Katsu. Vypadá vyčerpaně ale víceméně v pořádku. Chvilku se zdržím a poté vyjdu ven z nemocnice.

Kaminari Sora - Seireitei

Protáhnu se a polknu jednu tabletu. Rozhlédnu se okolo. Poté pomalým krokem vyjdu směrem k 9. divizi.

Katsumi Nashida- nemocniční pokoje/sen

Procházím se prosvíceným lesem plným šveholících ptáčků a vítr jemně hýbe větvemi. Je krásný letní den a já vím, že bude ještě krásnější. Jak by taky nemohl být, když jdu navštívit toho nejlepšího člověka na světě. Jen tak lehce si prozpěvuju známou písničku a do toho pojídám Dorajaki, což jsou japonské lívance, které mají být slepené pastou z červených fazolí, čemuž se říká anko. "Kterej blázen by si do toho dával pastu z fazolí, když si tam může dát nutellu". Pronesla jsem to docela nahlas, ale stejně tu nikdo nebyl, dokonce jsem se tomu i zasmála. Pěkně jsem si vychutnala příjemnou chuť lívanců a pokračovala v cestě. Na sobě jsem měla svoje oblíbené  černé tílko s pěkně velkým výstřihem a přiléhavé kalhoty s tygřím potiskem. V batohu jsem měla ještě schovanou sérá-fuku, jelikož jsem předtím měla vyučování. Ještě mě čekal pěkně dlouhý kus cesty, ale mně to moc nevadilo, jelikož jsem neměla žádné starosti. Po chvíli jsem si vlasy stáhla gumičkou a udělala si krátkou pauzu. Z batůžku jsem vytáhla lahev s vodou a plnými doušky ji zpola vypila. Když jsem se zadívala mezi stromy, přepadl mě zvláštní pocit jako by tu se mnou někdo byl. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikoho jsem nespatřila, zvláštní pocit však zůstával. Po pár minutách jsem si ho přestala všímat a vyrazila dál na cestu.

Kashike

Pomalým krokem procházím ulicemi a vypadám dost jako tělo bez duše. Jsem naštvaný na sebe i na naše protivníky. Hlavně ale na sebe, protože to všechno co se stalo bylo nepochybně moje selhání. Druhá divize touhle událostí utrpěla ohromnou ránu, ze které se jen tak nevzpamatuje.
Moje kroky mě nakonec donesou až před zapadlý bar, kam jsme chodívali s kolegy, když jsem byl ještě obyčejný řadový člen divize. Mlčky vejdu dovnitř a zamířím rovnou k barovému pultu. Zdravím, dejte mi něco silného. Prosím...

Katsumi Nashida-nemocniční pokoje/sen-les

Po pár krocích jsem za sebou uslyšela kroky a prudce se otočila. Přede mnou stál středně vysoký muž a v ruce svíral cosi jako ampulku, která měla tmavě zelenou barvu, ale když jsem si ji prohlédla blíže, zdála se průzračně modrá. Když jsem přenesla pozornost na muže, všimla jsem si, že i jeho oči mění baru stejně tak jako ampulka. Chvíli jsem ho pozorovala a pak se zeptala: "Kdo jsi a proč mě sleduješ?". Snažila jsem se udržet pevný tón, ale hlas se mi klepal stejně jako kolena. Než mi muž stihl odpovědět, pokud to teda vůbec měl v plánu, setmělo se, Slunce zmizelo a vítr zesílil do té fáze, že jsem neslyšela vlastní slova. "Sakra, co se to děje?" Tu větu jsem pronesla sice do prázdna, ale dívala jsem se přitom na místo, kde stál cizinec. Nebo spíš, kde předtím stál, jelikož byl v mžiku pryč. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem myslela, že mi vyskočí. Vítr začínal nabývat na síle a tělem se mi šířil chlad. Rychle jsem se otočila a chtěla vyrazit pryč, ale v útěku mi zabránil další neznámý muž. Byl oblečen celý v modrém a vlasy vypadaly jako kousky ledu. "Co jsi zase zač ty a co se to krucinál děje?!".

Kaminari Sora - kdesi v Seireitei

Pomalu jsem došel na své obvyklé tréninkové místo. Kameny které jsem používal při tréninku byly dosud navršené na malé hromádce pod stromem. Jeden z nich vezmu a vší silou ho mrštím do dálky. Nepokusím se ho však chytit. "Četl mě jako knížku. Kdyby neustoupili, tak by mě ti dva nejspíš během chvíle uštvali. Potřebuju zesílit..." Bleskne mi hlavou při vzpomínce na můj souboj s dvojčaty. Chvilku setrvám na místě a poté se vydám hledat Kyoshiho.

Yachiru Kusajishi-Kyujin nemocniční pokoj

Její oslovení mě moc potěšilo. "Dobře Onee-chan. Ale stejně je to divné, na sesterně mi řekli, že ta Kyuuji bydlí přimo tady... Ale to nevadí, stejně tě půjdu ukázat Keníčkovi, si moc prima. Snad tě nezabije."
Řekla jsem, jako by nic, desky hodila do koše a vyrazila ven z pokoje. Až když jsem se ke Kyuji otočila zády, mohla si všimnout, že na druhé ruce mám pásku podkapitána jedenácté divize.
Když Kyuji nepokračovala dál, zmateně jsem se ohlédla. "Copak se stalo? Není ti dobře Onee-chan? Nezvracej prosím!!! Já pak taky budu!!!" Zaprosila jsem úpěnlivě.

Barman-Kashikeho starý bar

Barman je starý týpek, kterého si Kashike moc dobře pamatuje z dřívějška. Není divu. Vždycky se uměl o svůj lokál dobře postarat, s neurvalými ožraly(dokonce i s shinigami, i když on sám jím nebyl) si mistrně poradil a jeho domácí kokosovej rum, kterému se říkalo "Smrtijed" dokázal pořádně rozpálit trubky a žaludek.

"Jak je libo, pane Hosogawo, dostanete to nejlepší." Usmál jsem se na starého štamgasta, který se tu už nějakou dobu neukázal. Z pod pultu jsem vytáhl starou zaprášnou lahev. Né že bych byl nepořádný, ale ten prach z ní prostě nějak nešel dolů.
Oddělal jsem korek a před Kashikeho jsem postavil sklenici. Už po otevření lahve, se ke Kashikemu mohla donést slabá vůně kokosu. Nalil jsem mu na dno, láhev zadělal korkem, ale nechal jsem ji na stole.
"Okoštujte. Tohodle konkrétního Smrtijeda sem pálil už v době, kdy jste sem chodíval s přáteli. Nějak jsem to tenkrát přehnal a od tý doby je ta flaška rozpitá, ale nedopitá. Je to opravdu jen pro gurmány. Říkám mu Alfa Smrtijed."


Vlastnosti Alfa Smrtijeda-Alfa Smrtijed má velice příjemnou kokosovou vůni. Jemnou, nenarušovanou žádným silným zápachem lihu. Chuť má sytě kokosovou. Prakticky si připadáte, jako kdyby jste pili jen výtažek z kokosu a nic jiného (kokosové mléko není úplně přesné popsání). Po polknutí tohoto destilátu se vám v útrobách rozhostí hotové peklo, jako kdyby jste pili oheň.
Velice zvláštní vlastnosti pro velice zvláštní nápoj. Obsah alhoholu: 81%

Ledový muž-Katsumin sen

Muž neodpovídal, avšak ústa otevřel. Z nich se mu vydral pronikavý zvuk, ze kterého mrazilo v kostech. Ten zvuk, jako by vysával energii a teplo ze všeho kolem. Katsumi musela zavřít oči a zakrýt si uši.
Zvuk po chvíli přestal. Když Katsumi otevřela oči, stála pořád na stejném místě, ale všechno kolem bylo zmrzlé až na kost. Muž tam již nestál.

Kyoshi Kuchiki-Sokyoku

Sora už mohl z dálky citít moje blížící se reiatsu. Rychlým shunpem jsem si to hnal ze sídla rovnou na Sokyoku. Věděl jsem, že tam bude.
Doshunpil jsem až k Sorovi. Na tváři jsem měl ustaraný výraz a u pasu se mi už kývaly dvě lahve saké.
"Zdravim. Něco jsem přinesl, aby nám při tréningu nevyschlo."
Nic víc jsem neříkal. Neměl jsem Soru ještě tak perfektně přečteného, abych věděl, jestli stojí spíš o soucitné kecy a nebo o tvrdou práci. Typnul jsem ho spíš ale na to druhé. Nemá cenu se babrat v minulosti. Sám jsem to věděl nejlíp.
"Nebyl jsem tu. Poslali mě zrovna na misi do reálného světa. Večer jsem odcházel, vrátil jsem se dnes ráno a když jsem zjistil, co se stalo... Vím že si tam nebyl kuli Byakuyovi... ale stejně díky, že ses toho účastnil. Příště jdu taky a ty prdele jim rozkopem. Na to se spolehni."
Hodil jsem mu jednu lahev se sake i s popruhem, kterým si ji mohl přidělat k pasu. Potom jsem se postavil do střehu a plynulým pohybem jsem tasil.
"Ukaž jim jejich pravou tvář, Tommomi." V ruce se mi zformoval Shikai, čepel s dračí hlavou uvnitř a drážkou, do které směřovala dračí tlama. Unikátní schopnost Tommomi jsem zatím nevyužil, bylo by to stejně nejspíš bezvýsledné.
"Tady na té hoře byla vždicky taková tradice. Přátelé se tu bili hlava nehlava a bezohledně ničili toto dávné popraviště. Možná jako prostest proti popravám, možná jen pro to, že sme ignoranti, nevím... Dnes ale vezmeme náš tréning trochu více z ostra. Kdo zničí lahev se saké toho druhého, vyhrává. Vítez pak určí, co se bude dít s jeho lahví. Připraven?"

Kaminari Sora - Soukyoku

Zaregistruju Kyoshiho reiatsu mířící ke mě. O chvilku později se přiřítí, u pasu má dvě lahve saké. "To zní jako fajn motivace." Pronesu po jeho první větě. Může si všimnout, že můj hlas není zdaleka tak šťastný jako před misí avšak zní v něm mnohem více odhodlání. "Říkal jsem si, že jsem tě nikde poblíž neviděl. Narazil jsem u nepřátel na takovou nepěknou dvojci. Jeden rychlejší než já, druhý mnohem silnější. Nebýt toho, že je odvolali tak ze mě byla krvavá loužička." Řeknu klidně. "Sutoraiki, Arashi no ō." Pronesu poté co vytasím svou čepel. Po jeho poslední větě neodpovím a podívám se mu přímo do očí. Krok vpřed a mé shunpo mě přenese bez varování přímo před Kyoshiho. Vedu obouruční sek od jeho pravého ramene k levému boku.

Kashike - bar

Vyslechnu si popis nápoje a zadívám se do skleničky. Nevěřím, že je na jejím dně řešení mého problému, ale přesto jí vezmu do ruky a kopnu jí do krku. Ten chlapík měl pravdu, je to skvělé. Má plnou, rozvinutou chuť a v žaludku hřeje jako parní kotel. Doslova cítím, jak mi po chvilce zabrní konečky prstů. Moc vám děkuji. Myslím, že tu láhev dneska dopiji. Sáhnu do kapsy a vytáhnu peníze. Ani se neobtěžuji je nějak propočítávat a tak dám barmanovi dost přes cenu. Ale za tuhle láhev to asi stojí.

Barman-bar

Přijmu peníze a uložím je do kasy. Otevřu lahev a pánovi doliju. Vypadal, že neměl moc dobrý den... spíš noc. Bylo sice dopoledne, ale tady jsme měli vždycky nonstop.
"Co váš žere, pane Hosogawo? Vypadáte na dně. Takhle jste sem nikdy nechodíval. Vždycky oslavovat, nebo se bavit. Nikdy né utápět žal... I když to není špatnej způsob, jak se na chvíli odprostit od starostí... Nechcete do toho led?"

Yachiru Kusajishi-nemocniční pokoj/kasárny 11. divize

Onee-chan se začala chovat podivně. "Hmm... To bude asi schoda jmen. Keníček říkal, že Kyuji sloužila v jedenácté divizi ještě když jí šéfovala Unohana-taicho. Musí být moooooooc sta..."
V půlce slova jsem se zarazila a přikryla si pusu. Obezřetně jsem se rozhlédla kolem. Kdybych řekla stará, znamenalo by to, že jsem řekla i o Unohaně, že je stará. A to by nebylo dobré...
"...zkušená... Ale to nevadí, pojď se mnou. Ken-chan řekl přiveď Kyuji, přivedu mu Kyuji. Určitě bude mít radost! Teda myslím..." Řekla jsem trochu nejistě a pak jsem vyrazila ven z čtvrté divize. Na chudáka Rukiu jsem uplně zapomněla.

Ze čtyřky jsem si vesele doběhla až do jedenácté divize. Možná to odemě bylo trochu neohleduplné. Kyuji byla přeci jen po těžkém boji a nemusela být úplně v kondici, když mě ta pomalá chůze taaaak nudíííí...
Tak či onak, před vchodem do jedenácté jsem na ni počkala a vešli jsme dovnitř spolu. Na nádvoří už se pilně trénovalo. Vojáci z jedenácté divize trénovali zásadně s vlastními zanpakuto a do souboje chodili na plno a vypadali tak trochu jako utržení ze řetězu. Přesto ale nevypadalo, že by někdo z nich byl zraněn. To pro to, že měli pefektní obranu, protože je Keníček furt mlátí. Na tréning dohlížel Plešounek.
Jakmile mě zmerčili, všichni okamžitě přestali, zatasili meče a uklonili se. "Ohayoo, bando. Jde vám to hezky, pokračujte. Ahoj Plešounku!!!" S jednohlasným "hai" se vrátili ke své "kratochvíli". Madarame nasadil kyselej obličej, ale dál se snažil si mě nevšímat a věnoval se dozoru nad trénujícími.
"Pojď Kyuji-chan, Keníček je uvnitř." Řekla jsem a odvedla nás do velké budovy uprostřed prostranství.
Když jsme vešli dovnitř, Kyujin pohled mohlo upoutat hned několik věcí. První byla, že v zemi i v podlahách byly všude hluboké rýhy od meče. Další byl obrovský kámen uprostřed místnosti. A ta nejstrašnější věc v místnosti byl obrovský svalnatý muž, s páskou přes oko a velice specifickým účesem. Ten muž vypadal očividně naštvaně a sekal do kamene jako zběsilý.
"Ken-chan, vedu ti Kyuji, jak sis přál! Máš radost?" Řekla jsem spokojeně, z shihakusha vytáhla lízátko a strčila si ho do pusy.

Kenpatchi Zaraki-11. divize

Když přišla Yachiru, zastavil jsem a pomalu se na ně otočil. "Ne, nemám." S těmito slovy jsem zabodnul meč hluboko do dřevěné podlahy a sednul jsem si na zem.
"Víš co se včera stalo, Yachiru? Seireitei napadli, bojovalo se tu, zabíjelo a já u toho nebyl. Víš proč, Yachiru? Povím ti to. Protože mi nějaká malá potvora řekla, že je to jen ohňostroj, ať se tím neznepokojuju. Nevíš kdo to byl?"
Ta malá mrška si jen dál cucala to svoje pitomý lízátko, ani se neobtěžovala odpovědět. "Aaah... k čertu s tím. Koho že si to přivedla?... Jo, už vím. Válečný vterán jedenácté divize, Kyuji. Unohana mě informovala, že si zpátky v Seireitei a že teď patříš do mojí divize. Nechci tu slabochy, ani nicky. Jestli nebudeš schopná držet krok, buďto umřeš, nebo tě vyrazíme. Nezajímá mě, kde si byla, ani co si dělala, je to tvoje věc. Zajímá mě tvoje zanpakuto a to, jak to umíš s mečem. V tvé složce totiž čtu: Žádné Kido, Zanpakuto bez zvláštních schopností, dovednosti s mečem velice dobré. Souhlasí to?"
Upřeně jsem se na ni zadíval svýma jasně žlutýma očima(spíš okem) a měřil jsem si ji od hlavy k patě. Neměl jsem ve své divizi rád takovéhle typy. Vypadala jako slečinka, co pořádně neumí chytit meč do ruky.
"Yachiru, ať dovalí Yumichika."

Kyoshi Kuchiki-Sokyoku

Sora vyrazil a já byl v nevýhodě. Moje zbraň nebyla obouruční, takže jsem jeho sek nemohl krýt přímo, alespoň té teď.
Udělal jsem široký úkrok s natočením v bocích do prava, aby Sora promáchl. Potom jsem vší silou zespoda sekl do jeho meče, abych ho odrazil stranou a když jsem svůj meč stahoval zpátky, hákem na jeho konci jsem se pokusil zychytit popruh od jeho sake.
Obě ruce měl na meči, takže jsem si hlídal spíš jeho nohy a meč sledoval jen periferně.

Kaminari Sora - Soukyoku

Odrazil můj meč stranou, využil jsem té energie a přímo z jeho odražení jsem nad hlavou čepelí opsal rychlý oblouk a tnul z druhé strany než předtím. Pokud se rozhodl krýt, čekalo ho nepříjemné překvapení v podobě větrné aury která se zformovala na meči. Došlo mi, že mu jde o to chytnou popruh mé lahve a tak jsem stále sledoval konec jeho meče připraven v nejnutnějším případě prudce uskočit vzad a riskovat vlastní promáchnutí.

Kashike - bar

Vzhlédnu od lahve a podívám se na barmana unaveným pohledem. Led není třeba, ani by se tam nestihl ohřát. Kopnu tam dalšího panáka a pokračuji. Podělal jsem akci. Špatně jsem naplánoval záchranu, teď jsou rukojmí bůh ví kde a v bitvě to odsralo plno lidí. A jako by toho nebylo málo, Omaeda je teď nejvyšší šarže v divizi, takže jen čekám až mi to přijde dát sežrat. Úplně ho vidím, jak si sem kráčí, pupek se mu třese ze strany na stranu a hubu roztaženou do toho nechutnýho úsměvu.