Systém 3
Kdesi s okupované části SeireiteiStarý muž s holí kráčel pomalu po dlouhých schodech centrálního zikkuratu. Davy mrtvých, kterým vládl, byly i velmi dobrou pracovní silou, neboť neznaly únavu, hlad ani žízeň. Armáda dělníků pomalu přestavovala bývalé město Bohů smrti v říši Necronomiconu. Za těch pár měsíců okupace stihlo vyrůst několik gigantických staveb podobných pyramidám a vysokých majáků, které fungovaly jako vysílače Temných energií. Všechny budovy byly navíc ozdobeny řadou obludných barokních soch a morbidních fresek, které velmi výmluvně vypovídaly o osobnostech jejich pánů.
Muž v dlouhém plášti s kápí se prohlašoval za vůdce bytostí, které převzali vládu nad Seireitei. Jeho moc byla nezpochybnitelná, vládl, protože měl vládnout, byl vyvolený Chladné nicoty, které všichni nekromanti sloužili. Nyní přišel čas, aby udělal další krok k vyhlazení rasy, která se tak arogantně nazývala Bohy smrti.
Stoupal pomalu, klidně a přemýšlel, kolik majáků budou muset ještě postavit na prolomení té směšné bariéry, za kterou se shinigami schovávali. Temné energie, které vysílaly, byl surový zdroj moc získávaný ze stovek vězňů ukrytých v bývalém kanalizačním systému. Povzbuzovali je mučením a týráním k větší produkci reiatsu, jenž pomocí pradávné technologie měnili v energii. Sám vůdce se na ně často chodil dívat, protože ho násilí a mučení vzrušovalo stejně jako celou jeho rasu. Utrpení bylo něco, co Nekromanty naplňovalo a dávalo jim pocit uspokojení. Nebyl rozdíl, jestli byli trýzniteli nebo oběťmi, obě role je posilovaly.
„Jenom odvracejí nevyhnutelné, my jsme válku vyhráli už před dvěma lety,“ pomyslel si Nekuras při pohledu na plápolavé zelené světlo vycházející z majáků a pokračoval směrem ke špici zikkuratu.
Když se dostal až na vrchol budovy, kde stál oltář, na okamžik se zastavil před jednou ze soch. Představovala jeho samého, jak kouše do hrdla netopýru podobného démona s kostěnou maskou na hlavě a trhlinou v hrudi. Nechala ji vytesat velekněžka Tod, podle ilustrace v knize Utrpení. Tod sama sebe považovala za největšího znalce historie jejich rasy a byla to právě ona, kdo objevila dávno ztracenou knihu, která se ihned stala zákoníkem pro jejich klan. Socha, před kterou Nekuras stál, byla ukázkou jejich dalšího cíle.
„Až živý-mrtvý jeden překoná hranici mezi životem a smrtí, utká se s falešnými bohy a ovládne nebe. Pak ho však stihne válka s démony v Zemi ničeho a nikoho, v místě věčné temnoty a zoufalství. Neustoupí však a pozře jejich neživot, neb to je vůle Chladné nicoty,“ přeříkal si vůdce známý úryvek a otočil se k oltáři. Byl to prostý kamenný stůl s železnými okovy pro obřady v období svátků. V den nejtemnějšího měsíce se tu vždy konala Večeře krve. Jeden z vězňů byl připoután k oltáři a za živa sněden. Byl samozřejmě očarován, aby vydržel při vědomí, co nejdéle. Hodující si pak mohli do poslední chvíle vychutnat jeho křik a pláč.
Nyní však oltář sloužil jen jako místo pro naplánování Konečného řešení Shinigamské otázky. Nekuras položil hůl na chladnou zem a vytáhl ze záhybu pláště drobou lebku z černého kovu. Položil ji na kraj kamenného stolu, zavřel bílé oči bez zorniček a v duchu přeříkal zaklínadlo. Z lebky se začal pomalu uvolňovat černý dým a ve spirálách stoupal směrem vzhůru. Během okamžiku se kolem oltáře objevily čtyři postavy v dlouhých pláštích s kápěmi. Jejich přízračná zářící těla dávala tušit, že jde o pouhý přenos obrazu. Tento způsob komunikace byl vzhledem k situaci daleko vhodnější než náročná osobní teleportace.
Nekuras všem pokynul hlavou a zvedl svou hůl.
„Než začneme, počkáme na Morenne Erzieherin, chtěla tu být dnes osobně,“ řekl vážným hlasem a klepl holí, aby upoutal jejich pozornost.
„Nemohla bych tedy s Vaším dovolením začít já?“ zeptala se jedna z postav. Hned na to si rozvázala plášť a nechala ho spadnout na zem. Byla to mladá žena s úzkými brýlemi a krátkými bílými vlasy. Doktorský plášť, bílá košile s kravatou a velmi krátká černá minisukně příliš nepotvrzovaly, že patří mezi ně. Kdyby neměla místo jednoho oka temně zelený drahokam, nebyl by problém splést si ji s obyčejným člověkem. V podpaží držela velmi tlustý šanon nadepsaný: „Poznámky“ a stále s ním významně kývala.
Nekuras před ní uctivě sklonil hlavu a pak prohlásil:
„Dávám tedy slovo nejvyšší kněžce Necronomiconu Tod Schädel.“
„Děkuji vůdce,“ řekla žena, otevřela šanon a začala v něm listovat.
Když našla kýžený odstavec, podepřela si knihu rukou a pravila:
„Jak všichni víte, celý útok na město smrti byl už dávno dopodrobna sepsán v knize Utrpení, kterou jsem přinesla. Vše je na těchto stranách zašifrováno a je jen na nás, abychom to správně interpretovali. Podle mých výpočtů budou stačit ještě dvě věže Temných energií, abychom odstranili bariéru a nadobro vyhladili poslední shinigami. Budeme se muset zase vydat na lov duší do vnějších aglomerací města, abychom je mohli zprovoznit. Do té doby se však budeme muset mít na pozoru. Přečtu Vám teď odstavec číslo 19 z kapitoly Homunkulus, cituji: „Až se zem naplní bestiemi, až se utká netvor s netvorem, povstane démon, jenž nosí tělo falešného boha. Oči černé, tělo bílé, srdce prázdné, zvíře v duši. Bude se bít za svůj záměr a odvrátí vliv živého-mrtvého. Meče se budou lámat, štíty budou praskat, až nadejde vláda pána démonů,“ konec citátu,“ řekla potichu kněžka a zaklapla šanon.
Nekuras pokýval hlavou a zeptal se:
„Jak víme, že jde o současnost, ctihodná?“Než však Tod stihla odpovědět, vyšlehl vedle ní černý plamen, ze kterého vystoupila vysoká žena ve stejném plášti, který nosili všichni nekromanti. Jedním zatáhnutím za šňůrku se z něj vyvlékla a odhalila, že pod ním skrývá muži podobnou bytost s mnohačetnými klouby a dlouhým krkem.
„Morenne, opozdila ses. Doufám, že pro to máš dobré vysvětlení, jinak tě budu muset nějak potrestat,“ řekla kněžka, usmála se a zatlačila si brýle prstem.
Žena v černém koženém korzetu a kalhotách se na ní otočila a svůdně si olízla rty.
„A bude mě to bolet?“ zeptala se roztomilým hlasem, spojila ruce za zády a několikrát na Tod zamrkala.
„Ticho!“ rozkázal vůdce a udeřil holí. Morenne si prohrábla mastné černé vlasy a nasadila vážnou tvář.
„Můj pane, žádám o povolení vznést téma,“ řekla trochu vážněji a nechala tvora, který ji doprovázel, aby vylezl na oltář.
„Pověz nám, o svém výtvoru, děvče, je půvabný,“ řekl další z přítomných a stáhl si kápi. Oči měl sice lidské, ale bez víček. Byly pracně, chirurgicky odstraněné a totéž platilo o horním a dolním rtu. Čelisti byly vidět skoro celé, neboť měl do tváří zaseknuté háčky na, které je napínaly k týlu vyholené hlavy.
„Ty jsi nějaký nedočkavý Ghoulio,“ řekla Morenne, usmála se a ukázala na bytost prstem.
„Tohle je homunkulus sestavený podle pokynů knihy Utrpení, které rozšifrovala velekněžka Tod. Tedy abych byla přesná, tohle je už přeměněný jedinec, takže to už vlastně není homunkulus, ale myslím, že bychom tak mohli říkat všem,“ řekla s neskrývanou hrdostí.
Nekuras si bytost se zájmem prohlížel. Runa ve tvaru S na jeho čele byla kletba, kterou k sobě Morenne připoutávala tvory. Vlastnila jejich život, žili jenom pro ni. Proto ho zaráželo, že ji dala na tak bezduchou bytost, jakým byl homunkulus.
„Jak je to se silou, intelektem a rychlostí?“ zeptal se nakonec.
„Nic,“ řekla okamžitě černovlasá žena a za klapotu jehlových podpatků přešla k bytosti. Ta, když ucítila, že paní blíží, vykloubila čelist a začala ji olizovat dlouhými kožovitými výrůstky. Znetvořený nekromant si při tom pohledu olízl obnažené dásně a rukou s vytrhanými nehty si otřel zažloutlé oči.
Když se Morenne dostatečně nabažila slizkých dotyků, otočila se k Nekurasovi a pravila:
„Jsou slabí, měkcí a zoufale pomalí. V tom však jejich síla netkví. Mají obdivuhodnou výdrž a regeneraci. Ani to však není jejich pravá moc. Jejich hrůzostrašnost pochází z těchto drobných šikovných jazýčků. Tohle byl před několika minutami voják na úrovni 5. člena shinigamské hierarchie. Moje dcera k němu byla přisáta jen necelé dvě minuty, než ji vyrušila ta shinigami s lukem.“Při zmínce o luku sebou jedna ze dvou zbývajících zakuklených postav trhla.
Nekromantka to zaznamenala, ale klidně pokračovala:
„Po dalších pěti minutách prošel transformací a přijal novou podobu. Dokážete si představit, jak rychle se budou rozmnožovat? Tomoko jsem teď vysadila v severním Rukonu. Vložila jsem do ní nenasytnost démonů. Do konce týdne máme armádu, kterou hravě přečíslíme zbylé bohy smrti.“Tod se usmála a řekla:
„Takže se nám podařilo vyplnit první část proroctví. „Povstane armáda netvorů s bratrským dotykem.“ Věže možná ani nebudeme muset stavět. V odstavci, který jsem Vám četla, se však mluví o boji dvou netvorů, což přímo naznačuje, že i shinigami chystají něco podobného.“
„Shinigami a netvoři bojující společně je absolutní nesmysl,“ prohlásil zatím klidně stojící zakuklený muž. Stál si kápi a rozvázal plášť. Holá hlava, hluboké vrásky a bílá kůže zohyzděná četnými piercingy starce dělaly opravdu odporným. Stál přihrbeně s nohami těsně u sebe, jakoby se styděl za svou téměř úplnou nahotu. Černá bederní rouška nezakrývala téměř nic.
„Zkoumal jsem mnoho falešných bohů a nenašel jsem v jejich myslích jediné kladné pouto k čemukoliv zrůdnému. Jejich duše jsou vesměs bezelstné. Dokonce považují za svůj účel boj s démony, stejně jako my,“ řekl skučivým hlasem a složil ruce do kříže.
Velekněžka se zamračila.
„V knize to je napsáno, takže se to stane, jasné?“ řekla přísně a začal v šanonu divoce listovat, aby mu to dokázala.
„Uklidněte se, ctihodná,“ řekl Nekuras a otočil se ke starci.
„Morte, přemýšlej, než začneš mluvit, ano?“ pravil přísně a klepl holí, aby tomu dodal na důrazu.
V tom se ozvala poslední postava v plášti.
„Fajn, takže jestli to dobře chápu tak jste stvořili tuhle potvoru podle návodu v knížce a tváříte se, jako že se vám plní nějaký proroctví. Navíc tvrdíte, že shinigami mají taky něco v rukávu, to bych taky bral. Co ale myslíte tím pánem démonů, tím démonem v kůži shinigamiho? Už dávno jsem si zvyknul, že říkáte hollowům démoni, ale tohle nějak nechápu.“Tod konečně našla správný odstavec a pravila:
„Přestože jsou oba názvy zmíněné v jednom odstavci, nepůjde nejspíš o jednu a tu samou osobu. Bude však mezi nimi jisté pouto, na které je zde jasný důraz.“
„Hollowům nikdo nevládne, jsou to tupý zvířata, co akorát žerou a vyžívaj se bolesti jiných, něco jako vy. Jenom hodně mocnej jedinec by je mohl sjednotit, ovšem jen za předpokladu, že by byl i chytrej, což je u hollow logicky se vytěsňující dvojice vlastností. No nevím, ale nežiju tak dlouho, abych viděl všechno,“ řekl neznámý muž a stále si stahoval kápi hloub do tváře.
Nekuras zavrtěl hlavou a řekl:
„Tohle dořešíme, až budeme mít víc podkladů. Teď se všichni soustřeďte na své úkoly. Mort musí udržet jižní bariéru porušenou ještě dva dny. Vy velekněžko, se prosím věnujte překladu knihy a ty Ghoulio přesuň své jednotky směrem k Mortovi, ovšem pod rouškou iluze, jasné? Morenne se zatím bude starat o pěstování nových homunkulů. Tahle válka už trvá příliš dlouho a začíná být nudná, tak ji rychle ukončeme, ať se můžeme společně těšit beznaděje poražených, rozchod.“Když domluvil, všechny osoby se rozplynuly a malá černá lebka přestala chrlit dým. Zůstala tam jen černovlasá nekromantka a její netvor.
„Nechtěla jsem o tom mluvit před Tod, Nekurasi, ale mám ještě něco na srdci,“ řekla potichu a otočila se k vůdci.
Ten sebral ze stolu lebku, schoval ji do kapsy v plášti a otočil se k Morenne.
„Chceš se zeptat na své děti, je to tak?“ zeptal se přísným tónem.
Černovlasá žena kývla hlavou a pravila:
„Obdivuji jejich schopnosti, ale něco mi na nich přeci jenom nesedí. Vím, že homunkulové jsou klíčem k vyhlazení shinigami, ale oni je přeci nezabijí. Oni je promění v sebe samé. Jak tedy můžeme hodovat na jejich utrpení, když žádné necítí. Obyčejný bezduchý voják není tak chytrý, aby ověřoval, zdali jeho soupeř zemřel, nebo je jen raněný. To nám dává možnost cítit jeho beznaděj a bolest. To nám dodává sílu. Takhle nás to spíš oslabí a budeme muset čerpat Temnou energii. Když se na ní staneme závislí tak…“
„Vím, kam tím míříš,“ přerušil ji rázně vůdce.
„Myslíš, že ztrácíme identitu. Uklidním tě, že ani já nejsem příliš nadšený z této nové zbraně. Je to však psáno v knize a my to musíme respektovat,“ řekl rozhodně a nabídl jí rámě.
Morenne se zavěsila a řekla:
„Snad máš pravdu. Víš, dlouho jsme takhle spolu nešli. Chybí mi ty staré časy, kdy jsme spolu žili ve světě živých a jedinou starostí, kterou jsme měli, bylo, jestli to dítě, co jsme snědli, mělo nějaké rodiče. Teď je to pořád práce a samé problémy, zbývá nám jen velmi málo času na zábavu. Co takhle vyrazit do Baziliky utrpení, ukážu ti nový trik s rozžhavenými jehlicemi, který mě naučila Neramakura.“Nekuras se krátce zasmál a řekl:
„Máš pravdu, už aby byl konec. Zorganizovat genocidu je vážně otravné, když nemáš čas se v tom pořádně vyžívat.“Černovlasá nekromantka jen pokývala hlavou a dál pokračovala po schodech dolů následovaná převalujícím se uzlem končetin, který si ještě nedávno říkal Shinji Samaru.
Téhož momentu v kanalizačním systému pod jižní hradbou
Starý Mort položil svou černou lebku na stolek s nástroji určenými k výslechu a ohlédl se za svým vězněm. Taku Hosogawa byl nahý schoulen v koutě a s křečovitě zavřenýma očima stále opakoval:
„Už jsem všechno řekl, už jsem všechno řekl, tak mě zabijte, prosím.“Nekromantovi se na tváři objevil bezzubý úsměv. Vzal do ruky železný nástroj podobný ladičce a řekl:
„Drahý chlapče, vzdoroval si mi téměř celou hodinu, jsi na svůj druh obdivuhodně statečný. Ale bohužel ti nemohu zkrátit trápení. Víš, před tím to bylo čistě z nutnosti, potřeboval jsem jen zjistit informace. Nemohl jsem si to dostatečně užít. Teď, když všechno vím, začne opravdová zábava.“Když to zlomený shinigami uslyšel, rozplakal se a začal si rukou škubat vlasy.
„Můžeš si ty nechutnosti laskavě odpustit alespoň teď, ty starý prase?“ okřikl ho muž, který na poradě neodhalil svou tvář.
„Kdo si myslíš, že jsi, že se mnou mluvíš tímhle tónem. Starej se raději o zabezpečení oblasti a nepleť se do věcí, kterým nerozumíš,“ vykřikl Mort a zvedl roztřesenou ruku k výhružnému gestu.
Postava v plášti se krátce zasmála a řekla:
„Já to Vaše úchyláctví moc dobře chápu, jste prostě hnusný. Jinak jsem to tu už dávno zajistil. Až sem ta mrcha přijde, pochopí, že je konec.“Stařec se trochu narovnal a zeptal se:
„Víš jistě, že pošlou zrovna ji?“Muž stojící před ním si jen stáhl kápi a ukázal vyčesané bílé vlasy.
„Samozřejmě, vždycky posílají jen ji. Je na shinigamiho dost dobrá, ale s naší rasou se nemůže rovnat. Teď ji konečně můžu ukázat, jak málo se nám podobá,“ řekl nadšeně a odhlalil bílou kuši.
