Aion: Mikuláš, jak má být

Nom.... nápad není úplně původně můj, ale příběh ano.
Postavy Geralta a Torrey opravdu existují, můžete jen hádat, kdo je hraje.
PS: Aion hraju dva dny, takže pokud jsou tam nějaké nepřesnosti, omlouvám se za ně.
______________________________________

To bylo při mé první cestě do Abyss. Rozhlížela jsem se kolem, udivena krajinou tak odlišnou od té naší, když tu najednou se objevil Elík a zaútočil na mě. První ráně se mi povedlo uskočit a tasila jsem dýky. Nemínila jsem ze sebe dělat pohyblivý terč, a tak jsem zaútočila také. Když se jedna z mých dýk svezla po jeho štítu, zajiskřilo to. Nevěnovala bych tomu pozornost, kdyby se jednotlivé jiskry nezačaly zvětšovat.
Co je to za divný kouzlo? Ptala jsem se sama sebe v duchu. Odpovědět jsem si nedokázala a tak jsem se úkosem podívala na Elyose. Tvářil se stejně zmateně jako já, ne‑li zmateněji. Na nic víc nebyl čas. Obklopilo nás oslnivé světlo a já byla nucena zavřít oči. Když jsem je opět otevřela, ležela jsem na zemi v nějakém světélkujícím kruhu. Všude kolem byla tráva a v dálce nějaké stromy. A bylo chladno. Tráva, na níž jsem ležela, praskala prokřehlá jinovatkou. Pár metrů ode mě se nacházel v podobném kruhu ten Elík a očividně byl vzhůru déle než já.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se ho instinktivně.
„Nevim,“ pokrčil rameny. „Sem myslel, že když nás někam přeneseš, tak budeš vědět kam.“
„Já jsem to nebyla! To bylo prvně, co jsem byla v Abyss, vůbec jsem nevěděla...“ začala jsem na něj křičet, ale něco divného upoutalo mou pozornost. Vlevo ode mě se obloha začala zesvětlovat.
Co to znamená? V Asmodae je přeci stále tma, v Elysei zase stále světlo... A na Abyss je tu zas moc života... Kde to, u všech Shedim, jsme?!
„Vítejte na Zemi,“ ozval se naštvaný mužský hlas. Já i Elík jsme se otočili. Kus od nás u keře, jaký jsem nikdy neviděla, seděl černovlasý muž a nračil se. Nebyl to ani Asmodian, ani Elyos. „A teď mi řekněte, proč se ten zasranej rituál nepovedl.“
„Rituál?“ nechápala jsem, o čem mluví.
„Takže to jste byl vy, kdo nás sem přivolal?“ zeptal se Elík. Muž jen přikývl. „Proč?“
„Protože potřebuju pomoc. A chtěl jsem vyvolat anděla a čerta, slíbil jsem svýmu synovi, že letos bude mít Mikuláše, jakýho ještě nikdy nezažil. A místo toho se tu objevíte vy dva!“ poslední větu skoro křičel.
„Nemam vůbec tušení o tom, co to anděl, čert nebo Mikuláš je,“ prohlásil Elík.
„To už je jedno, rituál se provádí za svítání a měl sem přijít už dneska večer,“ muž složil hlavu do dlaní.
Svítání? Večer? To už jsem kdysi někde zaslechla... Jasně, když byla Atreia ještě jedna, tak se tam střídal den a noc... Jak jsem se tak dívala na plačícího muže, bylo mi ho trochu líto.
„A když ti pomůžem, pošleš nás zpátky?“ zeptala jsem se.
„Jak byste mi vy mohli pomoct?“ zeptal se zoufale.
„No to nevim. Ale ty můžeš začít tim, že nám řekneš, co to je ten anděl, čert a Mikuláš,“ poprvý na týhle divný Zemi jsem se usmála. A asi ho to povzbudilo, protože začal vyprávět. V podstatě se jednalo o místní tradici, kdy hodný stařeček chodí za dětmi a dává jim sladkosti. A občas s sebou má jednoho zlého pomocníka, čerta, který děti straší, a jednoho hodného, anděla, který se na ně usmívá. Pochopila jsem, že po nás bude chtít vydávat se za tyhle pomocníky.
„Jenže je to na nic,“ znovu si sedl a začal depresit.
„Proč?“ zeptal se ho Elík.
„Nemáte křídla. A nějakou náhražku pozná. Je to přece jen syn čaroděje...“ povzdechl si.
Obrátila jsem oči vsloup a vyvolala křídla. Naštěstí byl kruh na zemi dost velký, abych si je nezlomila o tu bariéru, kterou vytvářel. Elík udělal to samý. Muž se na nás pár vteřin nevěřícně díval a pak se začal téměř hystericky smát.
„To jsme ti k smíchu, nebo co?!“ neovládla jsem se a praštila pěstmi do bariéry. Křídla jsem odvolala.
„To je absurdní,“ zavrtěl hlavou. „Kdybyste ty křídla měli obráceně, bylo by to dokonalý... počkej, ty máš drápy? Dobře, odvolávam to, TEĎ je to dokonalý! Bude z tebe úžasnej čert, když se zamračíš. A ty se zas usmívej, anděl se nemůže tvářit tak přísně,“ obrátil se k Elíkovi. A ten se, kupodivu, usmál. Došlo mi proč a vrhla jsem na něj zlý pohled.
„Výborně!“ zajásal muž. „Takže mi pomůžete a večer, po návštěvě mýho syna, vás propustim. Mimochodem, já sem Pavel. Teď se představte vy.“
„Torrey.“
„Geralt z legie Nemesis,“ uklonil se Elík.
„Cože?! Ty seš z Nemesis? Ty hajzle!“ pokoušela jsem se prorazit bariéru a vrhnout se na Elíka. Skoro se mi to povedlo, ale najednou jako by mě sevřel neviditelný řetěz.
„Ne, ne, ne,“ zavrtěl hlavou Pavel. „Nebudete bojovat mezi sebou. To si nechte, až vás vrátim.“

***

Když jsme mu oba slíbili, že po dobu, co budem tady, spolu nebudem bojovat, odvolal Pavel kruhy a zavedl nás do svého domu. Samozřejmě se pojistil těmi neviditelnými řetězy, nebyl blbej. Celý den nám potom vyprávěl všechno možný o tradici Mikuláše a když už se blížil čas vyrazit, donutil nás převlíknout se. Moc se mu nelíbila boje světle hnědá zbroj v podobě těsných kalhot a korzetu a Geraltova rudo‑šedá celoplátovka. Poslechla jsem ho, ale zbraně jsem si nechala. Odmítla jsem být v přítomnosti Elyose neozbrojená a ten jakbysmet. Takže jsme nakonec vyrazili: Pavel v červenobílém hábitu s bílou parukou a plnovousem, v ruce držel svou čarodějnou hůl, já v černém roláku a kalhotách, oboje bylo zajímavě vyšívané oranžovou nití a na zádech jsem měla své dýky. No a Geralt vypadal fakt vtipně, měl celobílý hábit a k tomu meč a štít. Zachraňoval ho zlatě a stříbrně vyšívaný opasek.
Když jsme dorazili ke správnému domu, než zazvonil, se na nás Pavel obrátil.
„Kdyby něco, tak ty vaše zbraně sou jen makety. Kdyby moje exmanželka zjistila, že sou pravý, tak by vás nepustila dovnitř, jasný?“
Přikývli jsme a čekali, co se bude dít. Otevřít nám přišla pěkně upravená ale nepříjemně se tvářící žena. Prohodila si s Pavlem pár slov, už ho chtěla vyhodit, ale přerušil ji dětský hlásek: „To už je táta? Mami honem, pusť ho dál!“
Žena jen cosi zabručela a pustila nás dovnitř. Trvala na tom, abysme se zuli a až potom nás pustila do kuchyně. Tam seděli u stolu tři asi osmiletí kluci a zvědavě na nás zírali.
„Á, koukám, že sis přivedl kamarády,“ začal Pavel mile. „Tak jestlipak jste byli letos hodní?“
Tohle byl domluvený signál pro mě a Geralta. Oba jsme vyvolali křídla. Kuchyň byla naštěstí dost prostorná, takže jsme naštěstí nic neshodili. Kluci na nás zírali s otevřenými ústy a nevydali ani hlásku.
„No tak, Mikuláš se vás na něco ptal, ne?“ založila jsem si ruce v bok. Děti přede mnou ucouvly a rychle se podívali na Pavla a Geralta.
„J-Jo, byli jsme hodný,“ řekl Pavlův syn a jeho kamarádi horlivě přikyvovali.
„Opravdu? A nevymýšlíte si?“ zeptal se jich Geralt s úsměvem. No, já bych to označila spíš za škleb, ale jim se to asi líbilo.
„Opravdu jsme nezlobili,“ začali se překřikovat v tom, co za celý rok dělali správně, dokud Pavel nezaťukal svou holí o podlahu.
„Vykonali jste moho dobrého, to rád slyším. Aspoň si vás tady čertice neodnese s sebou do pekla,“ řekl vážným hlasem.
„Co bych tam s nima dělala?“ odfrkla jsem si. „Tyhle děcka by se hodily tak maximálně jako potrava pro Balaur.“
„Nestraš je!“ okřikl mě Geralt. Nemít to secvičené, už by měl moji dýku ve svým břiše. „Nebojte se, nikdo vás nikam odnášet nebude.“
„Vidíte, děti? Nemusíte se ničeho bát. A jako odměnu za to, že jste byli hodní, tady každý dostanete balíček sladkostí,“ Pavel zpod hábitu vyndal tři sáčky plné různých bonbónů, lízátek a čokoládových figurek a podal je klukům. Ti si je dychtivě vzali, ale stále mě opatrně sledovali.
Rozloučili jsme se s nimi, obuli se a vyšli zpět do noci. Bylo chladno, skoro jako u nás v Asmodae. Když jsme se ujistili, že nás děcka sledují z okna, Geralt popadl Pavla a vznesl se s ním nad střechy. Já jsem se ještě otočila a zamávala klukům svými drápky a rozlétla jsem se za nimi. Přistáli jsme na Pavlově zahradě a opět odvolali křídla. Dovolil nám převlíknout se zpátky do našich zbrojí a pak nás odvedl zpátky na místo, kde nás přivolal.
„Takže... moc vám děkuju, tohle určitě jen tak nezapomene. Kouzlo pro váš návrat jsem už seslal, stačí, abyste ho spustili,“ prohlásil spokojeně.
„Jak se to spouští?“ zeptala jsem se rychle. Ne že by strašení dětí nebyla sranda, ale chtěla jsem domů.
„Musíte se políbit,“ zakřenil se.
„To myslíš vážně?“ Geralt nevěřícně vykulil oči.
„Ani náhodou,“ odmítla jsem. „Tos to fakt nemohl seslat s jiným spuštěním?!“
„Mohl, ale to by nebyla žádná sranda.“
„Ty hajzle, já tě zabiju!“ vykřikla jsem a tasila dýky. Dál jsem se nedostala, neboť Pavel sevřel ruku v pěst a mě těsně obepnul ten neviditelný řetěz.
„To neuděláš,“ usmál se na mě. „I kdyby se ti povedlo překonat to poutací kouzlo, tak mojí smrtí můžeš akorát ztratit. Pak už se odsud nedostanete.“
Teď jsem zas nevěřícně zírala já. Z ničeho nic mě Geralt popadl, obličej zkřivil odporem a než jsem stačila zareagovat, přitiskl svá ústa na má. Ze záblesku, který následoval, jsem málem oslepla. Tentokrát jsem ale vědomí neztratila a hned, jak jsem zahlédla povědomé prostředí, jsem Elyose od sebe odstrčila. Dýky už jsem měla v rukou, on tasil meč a schoval se za štít. Náš souboj v Abyss mohl pokračovat.

Kdyby vás zajímalo, jak vypadají, rozklikněte spoiler:

Spoiler:

Tak tahle je moooc hezká seo

aspon ste mi trochu zlepšily naladu dobre povidky z AionemxD