Ráno přišlo až příliš rychle. Před Aerisem stála skupina šesti Daevů. Geralt, Eiki, Josh, Orix, Kein a Ren. Všichni odění do bitvy. Po chvilce se k nim přidalo několik členů legie Avengers, kteří je měli doprovázet až k chrámu.
„Tak jo. Čekej nás na večeři,“ usmál se Geralt na Aerise. „Co když odmítnou?“ zvážněl najednou mladý templář.
„Když odmítnou… tak se uvidí. Pokud budou ochotní nám pomoci, přiveďte je sem. Hodně štěstí,“ řekl s klidem velitel a kývnutím dal rozkaz k přesunu. Celá skupina pokračovala až k jednomu z mnoha obelisků poblíž portálu.
„Hodně štěstí pane. Víra a zbraně!“ sklonili městští templáři hlavu jako jeden před svým velitelem. Geralt se jen usmál a aktivoval prastarý mechanismus obelisku. V tu ránu se oné šestici propadla zem pod nohama… pod nimi byla jen propast se spoustou světla…
Konečně procitli… pod Azurovou oblohou v jemném mechu. Orix vstal a zkontroloval výbavu. Ostatní ho po chvilce následovali.
„Jen taková otázečka… máme mapu? Protože já fakt nevím, jak se do chrámu dostaneme,“ optá se Kein. Geralt ukáže kamsi za stromy, kde se matně rýsují obrysy bílé věže.
„Pouze hádám. Ale nebude to ono?“ dodá Geralt. Kein jen kývne. „Tak jo jdeme, ať to máme za sebou,“ řekne ještě a nadhodí si štít. Celá skupinka se vydá na pochod, cestou míjejí známou krajinu, přes Verteronskou pláž až po Heironské pralesy. Ve všech to vyvolává vzpomínky, vzpomínky na dobu před pár lety, kdy tu ještě panovala svoboda. Mlčky pokračují, až nakonec stanou přímo pod věží.
„Vypadá to, že tu není žádný vchod. Nebo spíš ne v tomhle patře.“ Konstatuje Ren po zběžném obhlédnutí. „Vezmem to vrchem,“ s těmito slovy vyvolává křídla on a po něm i zbytek skupiny. Společně vylétají ve volné formaci až k vrcholku věže zahalenému v mracích. Pomalu se začali nořit do mlhy… když v tom je uvěznili Aetherové řetězy a začali je přitahovat dovnitř věže.
„Hromadné řetězy… to je technika templářů!“ pomyslí si Geralt, ale to už všichni dopadnou na zem. Všichni leží na zemi před skupinkou lidí. Vyzařuje z nich přímo obrovské množství Aetheru. Jejich velitel, podle výbavy nejspíše Gladiátor promluví jako první.
„Kdo si myslíte, že jste narušovat klid Serafínských lordů? Nejste, ani dost silní abyste se uvolnili z těch řetězů. Odejděte nebo zemřete jako ti co přišli před vámi,“ pronese arogantně velitel. Ovšem vzápětí mu ztuhne úsměv na tváři, když vidí Elyosany jak trhají jeho řetězy a vstávají ze země. Nikdo z nich už ani nezkouší kontrolovat hněv který je jasně viditelný v jejich planoucích očích. Všichni najednou tasí a vrhají se na ochránce věže. Potyčka trvá jen několik vteřin, než poslední z ochránců padne na kolena.
„Tak jako vy jste zabili naše bratry… co kdybychom my zabili vás?“ zašeptá Eiki na velitele. „Vychloubat se tím, že jste někoho zavraždili… vy že jste původní Daevové?“ pokračuje a poslední slova pronese s odporem. Ovšem něco jí ani jejím spolubojovníkům stále nehraje. Na velitelově tváři hraje úsměv, najednou skloní hlavu a rozplyne se. Zbude po něm jen stopa Aetheru ve vzduchu.
„Co to sakra?!“ zpozorní Kein. Když v tom samém okamžiku uslyší pohyb na druhém konci místnosti. Ze tmy se vyřítí postava v těžkém brnění s mečem a štítem. Majestátní vzhled doplňují bílé vlasy, vlající zpod helmy. Trvá to jen chviličku, než postava tne. Mezi ním a Keinem se ale zčistajasna zjeví Geralt a ránu blokuje štítem. Úspěšně, ovšem síla úderu ho pošle do kolen. Přesto v jednom okamžiku zmobilizuje své síly a odhodí nepřítele pár metrů do zadu. Ten máchnutím meče vyšle vlnu Aetheru přímo na Geralta. Tempář přesto neustoupí, zapře se a jeho meč se rozzáří rudou barvou. Vysekne proti vlně a následuje výbuch, při kterém se zvedne prach v celé místnosti…
Prach se usadí a odhaluje dvě postavy přetlačující se uprostřed místnosti. Je ovšem vidět, že Geralt prohrává. V tom okamžiku ale tajemná postava odhodí Geralta dozadu, kde ho zachytí Kein s Orixem, a zůstane stát na místě.
„Konečně… Konečně se Elyos stali silnými. Pojďte za mnou,“ pronese a otočí se ke skupince zády štít na jeho ruce se taktéž rozplyne v Aether. Ovšem ten co má na zádech poznávají všichni ze skupiny a již vědí s kým mají tu čest. Ten jež kráčí před nimi a vede je… není nikdo jiný než samotný Serafínský lord Nezekan…
Skupinka tiše pochodovala za ním. Všem hrál na obličejích letmý úsměv, jenom Geralt se neusmíval a skryl svůj obličej za helmu. Nezekan držel sebejistý krok, neohlížel se, jestli je skupina stále za ním, prostě pokračoval dopředu skrz mramorové chodby. Po chvilce vešel do místnosti s pěti trůny. Na skupinku čekal šok. Všechny trůny byly prázdné…
„Tak…teď řekněte…proč jste tady?“ s těmito slovy usedl na jeden z trůnů. Než stačil kdokoli, cokoli říct, zvedl se vítr a v místnosti se zjevili další čtyři postavy které se rozešli a usedli každá na jeden z trůnů. Lady Ariel, Lord Vaizel, Lord Kaizinel, Lord Nezekan a Lady Yustiel. Všech pět Serafínských lordů bylo pohromadě a všichni shlíželi na Elyose klečící před nimi.
„Nezekan to již řekl, odpovězte,“ prohlásil Kaizinel netrpělivě. Slova se ujala Eiki.
„Omlouváme se, že jsme sem tak vpadli. Ale vyslali nás vůdci našich legií. Elysea potřebuje pomoc… Asmodiané se spojili s Balaur. Tahle Aliance za pouhé tři roky zničila všechno, co jste… co jsme vybudovali. Zkrátka… potřebujeme pomoc, jste naše poslední naděje,“ řekla Eiki narovinu. Kaizinel se na ní pouze zadíval.
„To už nám došlo, že potřebujete pomoct, když už jste sem přišli. Nicméně… to, co říkáš, je velice znepokojivé a ještě více znepokojivější je to, že se k nám tyto zprávy nedostaly,“ řekl zadumaně Kaizinel. Tentokrát se slova chopila Yustiel.
„Cítila sem, že mnoho životů pohasíná. Ale nepřisuzovala sem tomu až takovýhle význam. Každopádně… Balaur jsou nepřátele jak nás, tak i Shedimů. Azphel a Zikel… ti dva by nikdy neuzavřeli mír s Balaur. Ne vědomě,“ odmlčí se.
„Bohužel je to tak… uzavřeli ho a nejen to. Dovolili Balaur ovládnout celý Abyss. Všechny naše pevnosti také padly. Jediná pevnost, která možná přežívá, je v Jádru. Pomůžete nám?“ ozve se Kein.
„O tomhle se musíme poradit… dejte nám nějaký čas abychom to promysleli. Prozatím můžete počkat vedle,“ promluvila samotná Ariel a mávla rukou. Skupinka se rázem objevila v prostorném pokoji. Nezbývalo jim nic jiného, než čekat… čekat až ona pětice rozhodne o jejich osudu…
