Nové začátky

Sayame Yokoi - vězení

Konečně jsme dorazili na místo. Kashike ihned pokračoval vzhůru dolů, já se na okamžik zastavila a očima přelétla raněné, kterým jsem však neměla jak pomoci. Z útržků slov, která jsem ve spěchu stačila vstřebat jsem pochopila jediné. Tady je zásadní nedostatek v zabezpečení. Vyrazila jsem kupředu a tušila, že tentokrát z toho bude pořádný průser.

S každým dalším schodem jsem měla dojem, že se už nikdy nedostanu ven. Dech se mi krátil a zvuk kroků, které pospíchaly do osmého patra podemnou slábl. Míjela jsem jedny dveře za druhými a jen koutkem oka vnímala jejich neporušenost. O to víc jsem se hrozila obrazu, který se mi naskytne až dorazím do cíle. Na předposledním poschodí jsem měla dojem, že vzduch prořídl a značně se ochladil. Zalapala jsem po dechu.

Chceš mi říct, že jsi tak přecpaná sladkostmi, že už ani nezvládáš běh na krátkou trať?
Ale... já...
Vždyť já vím. Seber se.

Tohle malé popíchnutí mi opravdu pomohlo. Samozřejmě spíš po psychické stránce. Blbá zbraň. On se celý život nechá nosit, já se s ním vláčím po všech čertech, já to tu všechno oběhám a ještě budu poslouchat...

Konečně jsem byla na místě. Nic moc jsem nezahlédla. Jen oslepující světlo. Instinktivně jsem dala ruku před oči a pocítila ještě větší prázdnotu než před pár okamžiky. Reiatsu našich kapitánů bylo náhle v čudu. Zůstala jsem stát jako socha a zírala na místo, kde ještě před chvílí bylo zatraceně živo. Rozhlížela jsem se po okolí, jako kdybych snad doufala, že najdu odpověď na otázky, které se mi honily hlavou. Co se stalo se Soi Fong? Jak je možné, že si tu někdo střihnul takovou yolo akci?!

Tušila jsem, že mám obličej bílý jako stěna a mezitím co jsem očima pátrala po okolí v zoufalé snaze najít aspoň jednu odpověď, uslyšela jsem důvěrně známé hučení v uších.

Ikari Junsei - vězení

Zajímavé, kolik stejných lidí se sešlo vždy, když Kharib dělal nějakou skopičinu.
Tentokrát ale zašel daleko. Zatím, co všichni odbíhali z vězení, já tam zůstal nevěřícně zírat na místo, kde byl podstavec s vězněm.
Jak? Jak? říkal jsem si jen.

Prostor, ve kterém jste se teď všichni nacházeli, měl pro vás jednu značnou nevýhodu. Nedalo se zde být. I kdyby jste pominuli tu nesnesitelnou zimu a pocit prázdnoty z okolních stěn, nedostatek kyslíku tu byl ubíjející. Měli jste potřebu se odtud okamžitě dostat zpět na povrch. Jaké to asi muselo být pro vězně, který zde byl držen?

Jediný člověk, který se byl schopen jakš takš soustředit, i když reaitsu nemohl držet zvýšené navěky, byl Ikari Junsei. Ani ten ale neviděl nic zvláštního, až na nepatrný obrys podstavce na podlaze. Žádné zbytky po kruhu, který Kharib vytvořil, ani stopová reiatsu, nebo jiná stopa, které by se dalo chytnout.

Nahoře se mezi tím objevil už zbytek kapitánů, kteří měli spoždění. Dorazili i všichni podkapitáni(včetně Omaedy), až na Hisagiho. Na tuto skupinu narazil Kashike. Všichni se začali okamžitě dožadovat vysvětlení. Po chvíli se ke Kashikemu začali hlásit důstojníci dvojky a sbory Onmitsukido.

Kashike - nádvoří před vězením

Najednou tu nastal šílený zmatek a dav lidí, včetně kapitánů a podkapitánů. Moje primární zodpovědnost však byla za mé podřízené, za divizi, její operační funkčnost a její ztracenou kapitánku. Položím proto Sayame ruku na rameno. Sayame, podej hlášení kapitánům a podkapitánům, já začnu organizovat lidi... vyřknu víc prosbu než rozkaz a dál se věnuji svým důstojníkům. Takže chlapi, máme tu útěk nejvyšší priority spojený s mnohonásobným únosem. Unesli nám i naši kapitánku, takže očekávám ode všech maximální nasazení. Divize je tímto uvedena do stavu operační pohotovosti. Zorganizujte vámi přidělené jednotky, 1. a 2. rota vyrazí okamžitě na pátrání do pole, zbytek tu zůstane jako jednotka rychlé reakce. Pokud máte v Rukongai zvědy a informátory, spojte se s nimi ať začnou makat. Máte dvě hodiny na dodání nějakých výsledků, jinak si mě nepřejte... bude to horší než když dojde kafe. Otázky? Pokud ne, tak rozchod.

Opřela jsem se o stěnu a začala se pomalu, ale přitom rychle ploužit směrem vzhůru. Zní to jako nesmysl, ovšem přirovnala bych to k pocitu, kdy se k smrti unaveni snažíte dostat co nejrychleji do postele. S každým patrem, se kterým jsem se přiblížila blíže ke světu, který znám, kde je dostatek denního světla a života, jsem se cítila o poznání lépe. Hikarutsume by tento zážitek jistě nazval výchovnou lekcí, která mě bude preventivně chránit před děláním kravin.

Jakmile jsem vylezla nahoru, čelila jsem slušnému zmatku a šrumci. Proboha, to je služba. Napřed jeden zmetek zdrhne, nikdo ho nezastaví, když doběhnem na místo, je pozdě, a najednou jsou tu všichni na jedné hromadě. Běháme sem, tam, tomu říkám organizace. Zamračila jsem se.

Kdosi se mě ptal, zda jsem v pořádku a dal mi ruku kolem ramen. Musela jsem vypadat opravdu kouzelně. Rozeznala jsem jednu dívku z řad důstojníků. Něco jsem zamumlala a nechala se poslušně odvléct... Co to říkal Kashike? Hlášení? Do prčic, vždyť je tu i Omaeda. Instinktivně jsem se přikrčila, abych se vyhla nemilé povinnosti mluvit s ním. Naštěstí hora sádla je i v takovém zmatku k nepřehlédnutí a má maličkost se může snadno ztratit.

Z poblouzněných myšlenek mě vytrhnulo až hrobové ticho a pocit, že na mě někdo civí. Hm co? Já chvilku neposlouchala... Zvedla jsem pohled a málem se kousla do jazyka.
"O... omlouvám se..." zablekotala jsem a vysekla úklonu. Ty osoby, které na mě zíraly a žádaly si okamžité a jasné vysvětlení situace nebyly nikým jiným než (promiňte mi ten výraz) pozůstalými kapitány  Aniž bych začala ospravedlňovat svůj stav momentální přiblblosti a IQ houpacího koníka, spustila jsem o tom, co jsem věděla.
"Přispěchali jsme na toto místo a minuli šest těžce zraněných Onmitsukido a  několik stráží. Pokračovali jsme až do osmého patra. Dveře jsou zničené. Když jsem se dostala blíže, viděla jsem záblesk světla. Poté už jen prázdnou celu. Zmizel nejenom vězeň, ale i kapitáni Soi-Fong, Byakuya Kuchiki a Ukitake Jushiro. Byli uneseni spolu se skupinou, která dorazila za nimi. Pryč je tedy i Kyoraku s podkapitánem Hisagim a dvěma důstojníky, kteří se dostali příliš blízko ke zdroji světla." sdělila jsem všechno co jsem věděla. Ostatně ta samá slova zaznívala z různých stran. Taková informace se rozšíří rychlostí světla. Proboha, proč zase já?

Katsumi Nashida-vězění

Po pár minutách pátrání mi došlo, že tohle k ničemu není. Obrátila jsem se proto k Sorovi a položila mu ruku na rameno. "Tak už toho moc nenajdeme. Měli bychom jít ven a zkusit sehnat někoho, kdo nás zaúkoluje, nebo bychom měli vymyslet vlastní plán, ale je zbytečný tu zůstávat." Jemně jsem mu rameno zmáčkla a vydala se směrem vzhůru. Bylo mi příšerně chladno, dech jsem sotva popadala, ale hlavně mě šíleně bolela hlava. Nevěděla jsem z čeho to může být, ale bolest to byla nepříjemná. Když jsem se konečně vyškrábala o kousek výš, musela jsem si dát chvíli pauzu, kterou jsem využila při čekání na Soru. Sakra holka, co to s tebou zase je? Ruce se mi klepaly, na zádech jsem cítila kapičky potu a zároveň mě obklopovala zima. Mému tělu se asi nelíbila ta náhlá změna klimatu.

Kaminari Sora - vězení

Z tranzu mě vytrhl až dotek Katsumi. Ještě jednou se rozhlédnu po vězení. Na malý moment se mě zmocní pocit bezmoci. Mlčky se otočím a jdu zpět na povrch. Schody začínám brát po třech, z té atmosféry dole se mi udělá pěkně zle. Vyšel jsem krátce po ostatních. Zalapal jsem po dechu, když se do mých plic konečně dostalo tolik kyslíku kolik mělo. Poslechnu si co řekne Sayame avšak sám nic neříkám, dokud se mě někdo nebude na něco tázat.

Katsumi Nashida- nádvoří

Když jsem se konečně dostala ven, nabrala jsem do plic co nejvíce vzduchu, což vyvolalo docela dlouhý záchvat kašle. Hlavní ale bylo, že jsem se cítila několikanásobně lépe, než před tím. Hlava už mě tolik nebolela, tlak na hrudi také zmizel a do obličeje se mi začala vracet barva. Fyzicky jsem možná vypadala dobře, ale po psychické stránce to nebylo nic moc. Překvapilo mě, že Kharib utekl, ale co víc, ještě s ním zmizeli další lidé. To už mě vykolejilo úplně. Všude vládl organizovaný zmatek a já vůbec neměla ponětí, co dělat. Proto jsem se obrátila ke svému společníkovi. " Soro, co teď?Připojíme se k někomu?

Kaminari Sora - nádvoří

"Hádám, že to nemá smysl. V momentě, kdy někdo najde nějakou stopu bude vyslána skupina, záchranná akce." Prohodím směrem ke Katsumi. "Zatím bychom se měli dát do kupy. A pomoct jak jen to půjde."

Katsumi Nashida- nádvoří

"Dobře, souhlasím. Já jsem v pohodě, můžu nějak pomoct tobě? Úzkostlivě jsem se mu podívala do tváře a hledala jakoukoli známku bolesti, vzteku či smutku. Bohužel jsem nic moc neviděla. " Jestli chceš třeba kafe nebo, co já vím ...cokoli, tak řekni, jo?"

Kaminari Sora - nádvoří

Usměju se na Katsumi a řeknu. "Jsem v pohodě. Děkuju. Co ty? Není ti nic?"

Katsumi Nashida- nádvoří

"Ne, není. Jsem v pohodě." Úsměv mu oplatím. "Jak jsi řekl, musíme jít někam pomoct. Chceš se rozdělit nebo půjdeme spolu? Pochybuju, že teď někdo bude v nemocnici, ale možná bych se tam i podívala, kdyby náhodou. Když tam nic pro mě nebude, tak bych nejspíš obhlédla okolí. Přeci jenom jsem medik a určitě nějací zranění budou.

Kaminari Sora - nádvoří

"Prozatím by bylo asi nejlepší počkat tu na rozkazy. Zbývající kapitáni budou mít hádám, nějaké prohlášení, takže se možná něco dozvíme. Zatím můžeš vyzvědět jak je na tom ta skupina stráží kterou potrhal kočičák." Podívám se na Katsumi.

Katsumi Nashida-nádvoří

"Jo, to by asi bylo fajn konečně vědět, co dělat. Akorát pochybuju, že oni budou mít víc informací než my, ale snad nám něco řeknou. Asi se na ně skočím podívat, jestli třeba něco nepotřebují. Zatím tu na sebe dej pozor." Rychle jsem ho objala a odebrala jsem se ke skupince mužů, kteří nevypadala zrovna moc dobře, ale naštěstí neměli žádná vážná zranění, která by se nedala pomocí reitsu zahojit. Za pár minut jsem byla hotová a vrátila se zpět k Sorovi.

Ke Kashikeho nelibosti, se nikdo z druhé divize ani nepohnul. Všichni se totiž podívali na Omaedu. Nejspíš ještě před tím vydal nějaké rozkazy, o kterých jsi nevěděl.

Omaeda-prostor před vězením

Bedlivě jsem si vyslechnul hlášení, nespouštíc přitom ze Sayame oči. Mezi tím, se tam Hnusogawa rozkřikoval na naše lidi, ale můj předchozí rozkaz jim zakazoval uposlechnout jakýkoliv jeho, pokud jsem byl přítomen.
"Napojte se na informátory v rukongai a zjistěte, kde se objevili. Někdo určitě něco musel vidět."(to byl vlastně akorát přetlumočenej Kashikeho rozkaz) "Důstojníci a velitelé zůstanou v divizi a připraví se na společný výsadek divizí. Operujte jednotlivě, ptejte se rukonců. Vyrazí nižší sbory onmitsukido a řadoví členové divize."
Na můj rozkaz se všichni postavili do pozoru a zmizeli. Kashikemu jsem věnoval jen jedovatý úsměv a dál se věnoval debatě, kterou teď vedli kapitáni.

Kapitáni se mezi sebou začali dohadovat o dalších postupech. Zaraki prohlásil, že tady na to s*re a jestli tu už není nikdo, koho by mohl rozseknout, tak jde zase zpátky do divize. Mayuri všudypřítomným stále připomínal, že si klade nároky na tělo toho uprchlíka, až bude dopaden a zabit. Komamura požadoval vyslat okamžitě pátrací týmy(druhá divize mu nepřišla dost početná na to, jak urgentní je znovuuvěznění Aizena) a Unohana se zase starala hlavně o koordinaci svojí divize, která se starala o raněné. Šrum a zmatek přerušil až příchod Yammamota Genryuusaie.

Yammamoto Genryuusai-prostor před vězením

Objevil jsem se před kapitány. Stál jsem tam, shrbený, opřený o hůl, ruce a haiory jsem měl od krve. Nebyla ale moje. Byla mého přítele, který byl mezi Kharibovou stráží. Jen Unohana věděla kterého, protože jí osobně jsem požádal, aby ho uzdravila. Proto také přišla z kapitánů jako poslední.
Kolem mě se lehce tvořil ohnivý obrys. Moje reiatsu vztekem prosakovalo na porch. Mračil jsem se. Přesto jsem ale promluvil klidným, přísným tónem, jako vždy.
"Každá divize vyšle drobné pátrací skupiny. Budou se ptát lidí, nebo hledat stopy, které by nás zavedli k uneseným kapitánům a vězni. Mezi tím, nechte sestavit záchranný tým. Ať se skládá hlavně z dobrovolníků. Nepustím více než dva kapitány." Otočil jsem se a dal se na odchod. Pak jsem se ale zarazil. "Očekávám, že z každé divize, z níž byl někdo unesen, se budou chtít zúčastnit ti nejschopnější..." Odmlčel jsem se, protože jsem ve vzduchu ucítil nevyřčenou otázku. Jediný, kdo se odvážil zeptat, byl Komamura. "Ne, nemyslím si, že by to byla Aizenova práce. Nikdo není tak šílený, aby ho pustil opět na svobodu. Chtějí ho jako vědce."
Jen jsem kývl na Sasakibeho a spolu s ním jsem odešel zpět do první divize.

Nastal čas, aby se každý zamyslel nad tím, jestli se chce účastnit záchranné mise. Každý má motiv, každému byl někdo ukraden. Buď někdo, koho chce zachránit, nebo někdo, koho by chtěl zprovodit ze světa. Pocit odpovědnosti by tu každopádně byl na místě u všech.

Ikari Junsei - vězeňské prostory

Když bylo vidět, že bez dvanácté mé "pátrání" ve vězení nemá pražádný význam, navýšil jsem ještě trochu reiatsu, abych neměl problém s dechem, a vyšel jsem na nádvoří před vězení.
Tam už byl frmol. Kdyby teď vyvraždili centrálu, nikdo ani nehlesne. Všichni se starali jen o Aizena.
Když So-taichou odešel, vyslechl jsem ještě pár lidí, kteří hlídali Khariba.
Jejich výpověď o jednání Toshiko mě na několik vteřin rozběsnila. Když jsem ale nad tím začal přemýšlet tak, jak jsem byl zvyklý (žádný shinigami by nikdy neprovedl nic proti Seireitei), usoudil jsem, že byla někým zmanipulována. Otázkou je, kým...
Tak či onak, nevinnost se ve zločinu takového měřítka nebere v potaz. Toshiko skončí na Soukyoku.
"Kapitáne Kurotsuchi!" křikl jsem.
"Nemyslím, že by někdo dokázal přenést sedm lidí z nejstřeženější věznice do bezpečí, aniž by nezanechal stopy. Můžete poslat svůj tým do osmého patra, než tam začne uklízet dvojka?"
Bylo mi jedno, kolik lidí mě slyší. Momentálně jsem uvažoval nahlas, a v tu chvíli jde jakákoli etiketa stranou, byť jsem nechtěl nikoho urazit.

Ikari Junsei

Jediní kdo masakr přežili, byli vyšší důstojníci z první divize, včetně Gora Soketsu a pak ještě někteří vyšší důstojníci z jiných divizí, kteří zde byli přiděleni jako stráž. Ti všichni ti dali jasnou odpověď. Ta žena chtěla vězni nabídnout chléb, přiblížila se k bariéře asi tak do vzdálenosti jednoho metru, ale po krátké hádce uposlechla výzvu(pod výhružkou zatčení) a od bariéry odstoupila.

Kurotsuchi Mayuri

Ikari na mě začal štěkat jako na vesnického psa. Samozřejmě se mě to dotklo a trochu nervózně jsem svým dlouhým nehtem přejel po jílci Ashisogi Jizo. Pak jsem ale nasadil milý úsměv, jako bych mluvil s dítětem.
"Ani já bych si nemyslel, že by někdo mohl sám pozabíjet tolik našich lidí a uniknout přímo z vnitřku seireitei, ale přesto se to stalo. Když máte ale tak brilantní nápad, jako prozkoumat osmé patro, řekněte mi prosím, koho tam asi tak mám poslat. Hmm? Kapitáne? Nějaké nápady?"
Otočil jsem se na pár lidí z mé divize, co tu postávalo kolem.
"Kdo z vás břídilů, má dostatečně vyvinuté reiatsu, aby tam dokázal vydržet a obsluhovat přístroje?"
Byla to spíš řečnická otázka. "Já už lituju i ty, kdo půjdou spravovat ty dveře..."
Když jsem ale viděl, jak se Ikari dívá, popadnul jsem do jedné ruky laptop a do druhé sondu. "Podívám se tam. Aby se neřeklo..." Dodal jsem trochu protivně a sestoupil dolů do osmého patra.
Zatracený Zaraki, měli jsme tam poslat jeho... Jenže ta opice by ani neuměla zapnout notebook...

Kashike - nádvoří

Když vidím tu apatii a nepřítomnost v očích ostatních kolegů z divize, na pár vteřin se zatvářím opravdu zmateně. Pak mi ale spousta věcí dojde. Ty bastarde! Ničíš něco co je mi drahé. Tím jsi skončil... bleskne mi hlavou, ale ani se nepodívám jeho směrem. V tuhle chvíli jsem nemohl nic moc dělat, železná disciplína našich vlastních lidí teď pracovala proti mě. Stále se však pokusím zachránit co se dá, vezmu přátelsky kolem ramen 6. důstojníka který velí první rotě a přátelsky mu popřeji hodně štěstí. Hned potom mu šeptnu aby "je nepouštěl míň jak po třech a aby se vyhnuli boji". Pak od kolegy opět ustoupím a přejdu někam stranou, kde si začnu kontrolovat vybavení. Snažím se na sobě nedat znát to brutální naštvání a s největší pravděpodobností se mi to kvůli skřípání vlastních zubů o sebe moc nedaří. Nakonec pro jistotu vytáhnu z kapsy papír a na jeden útržek cosi napíšu. Kouzelnickým trikem ho nechám pod rukou "zmizet" v rukávu a plynule pokračuji na druhý, identický útržek. Ten pak prostě zandám do kapsy. Nakonec už se jen v klidu opřu o zeď a počkám co se bude dít.

Kaminari Sora - nádvoří

Vyslechl jsem si Yamamotův proslov a vcelku mě překvapilo, když se chvíli očima zastavil na mě. Jakoby mi chtěl něco naznačit. Zachovám kamenou tvář a pouze lehce přikývnu. Hned poté co Yamamoto odejde se snažím najít našeho třetího důstojníka. Když ho najdu, řeknu mu o svém plánu přihlásit se na záchrannou akci.

Katsumi Nashida- nádvoří

Když přišel Yamamoto a sdělil nám, že budou vytvořeny pátrací skupinky a záchranný tým, blesklo mi hlavou, že se Sora určitě přihlásí. Napadlo mě taky, že by se mohl dostavit Kashike, či Shunichi, které jsem dlouho neviděla, ale tušila jsem, že budou někde v tom zmatku. Když už jsem měla utvořený obrázek, kdo kde bude a kam půjde, došlo mi, že já vůbec nevím, co mám v plánu. Já vlastně nikdy nemám plán. Sora odešel, aby našel člověka, u kterého se může hlásit, jak jsem čekala a já jsem pořád stála na místě a přemýšlela. Zůstat je hloupost, tady já nic udělat nemůžu. Vyrazit zase pryč? Jiná možnost pro mě nebyla. Teď už mi zbývalo jen se rozhodnout kam a s kým. Podívala jsem se okolo, ale nezahlédla jsem nikoho tak známého, že bych byla ochotna s ním odejít. Kromě Sory, samozřejmě. No, a je to jasný. Rychlým krokem jsem se vydala směrem ke dvojici a čekala až domluví. " Pardon, že ruším. Jen bych se asi taky chtěla...přihlásit." Žaludek se mi zhoupl, protože jsem viděla, co mě čeká.

Sayame Yokoi - nádvoří ztracené v mumraji

Přihlížela jsem tomu, co dělají ostatní. Většina se chovala tak, jak jsem mohla předpokládat. Zatímco jindy by mě Mayuriho a Zarakiho hlášky pobavily, teď jsem nebyla schopná smát se. Plnou měrou jsem si začala připouštět, že to co se stalo, je skutečně pravda. Na psychické pohodě mi nepřidala ani ta šaškárna, kterou předvedl Sádlonoš Omaeda. Loupla jsem po něm očima. Sotva je naše kapitánka pryč, tak dělá velká ramena. Pěkně se vybarvil. Neměla jsem však v úmyslu plýtvat na něj slovy, ovšem věděla jsem, že jakmile bude vhodná příležitost, trochu mu zase "osladím" jeho pohodový život.

Se zamyšleným výrazem ve tváři jsem opouštěla toto místo. Periferním viděním jsem si všimla postavy opírající se o zeď, která doslova kypěla vztekem. Znám ho už pár let, poznám to, i když se snaží ze všech sil vypadat v pohodě a nad věcí. Kdybych se nespoléhala na rysy v obličeji, sevřené rty a oči, ze kterých doslova šlehaly blesky a útržky z myšlenek 100+1 způsobů jak vykuchat Omaedu, rozhodně bych nepřeslechla jeho skřípání zuby. Momentálně jsem však měla dost práce sama se sebou na nějaký empatický přístup.
"Nevím jak ty. Ale já půjdu hledat Soi-Fong. Přivedu ji zpátky." pravila jsem až nezvykle sebevědomě. Pravdou však bylo, že nemám co ztratit a nejsem z těch lidí, co vydrží nečinně sedět na zadku. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych zvažovala možné důsledky a veškerá "co by kdyby". Prostě půjdu a hotovo. Soi-Fong byla můj vzor hned v začátku mé shinigamské kariéry. A mimo jiné důvod, proč jsem chtěla vstoupit právě do druhé divize. Je to silná a sebevědomá ženská, získala si můj obdiv a nazvdory její odměřené povaze jsem ji měla skutečně ráda. Zvláště pokud byla pořádně krutá na našeho Sádlomaskota. Jenže tyhle časy jsou pryč.

Kashike

Šestý důstojník se ani nepohnul, snad jako by tě ani neslyšel. Když kolem tebe ale procházel, dvakrát tě něco škublo za rukáv shihakusha. Kdo ví, jesti to mělo něco znamenat?
Omaeda si tvých lístečků očividně všiml. Zatím ale nic nepodnikal. Bavil se s podkapitány a sem, tam po tobě zašilhal očima, nebo vrhnul nenávistný pohled.
Taky jsi ho slyšel, jak se vychloubá, že to on zachrání kapitánku Soi Fong a se svým Gegetsuburi jim rozmlátí hlavy na kaši.

Sora a Katsumi

Třetí důstojník deváté divize se teď ochomítal mezi podkapitány, protože to byl nejvyšší zástupce deváté divize. Když přišel Sora, vážně se na něj podíval.
"Čekal jsem, že přijdeš. Nic proti tomu nemám. Jsi schopný šermíř, máš silnou zanpakuto a podkapitán si tě chválil, až na tu tvoji nedisciplinovanost. Takže tě navrhnu, jako zástupce deváté divize, na té misi."
Pak přišla Katsumi. Chvíli se na modrovlásku zamyšleně díval, tázavě se podíval na Soru a pak zpátky na ní. "Slečno, vy ale nejste od nás. Pokud se nepletu, jste ze čtvrté. Musíte si zajít za kapitánkou Unohanou."

Kashike - nádvoří, stranou davu


Jen počkej ty bastarde, já tě tak strašně zabiju... já tě tak hrozně zabiju, ty budeš hledat střeva po zemi a věř mi že bez očí to půjde fakt blbě... Z chmurných a morbidních myšlenek mě vytrhne teprve milý hlas. Otočím se na Sayame a moje rysy trošku změknou. Myslím že tvá věta byla vyřčená špatně... my půjdeme NAJÍT Soi-Fong. Neúspěch nepřipadá v úvahu kočko. Jen nevím, jestli má smysl se jít cpát do té velké skupiny, budeme jako pěst na oko. Musím to trošku promyslet. Možná se zkusíme napojit na komunikaci v rámci divize a vyhodnocovat si informace sami dřív, než se dostanou na stůl nějakému (ne)kompetentnímu jedinci.

Sayame Yokoi - nádvoří mimo dosah stínu Sádlonoše

Výraz v mojí tváři se neměnil. Evidentně mě vzniklá situace opravdu štvala.
"S nima nechci mít nic společného." konstatovala jsem prostý fakt ohledně pátrání ve velké skupině.
"Zdržovali by nás a navíc chci mít po svém boku někoho, na koho se můžu spolehnout. Tvé rozkazy přijmu. Poslouchat debilní požadavky nějakého nekompetentního jedince by mi značně znesnadňovalo soustředění." dodala jsem na vysvětlenou.

Situace ve dvojce nebyla vůbec dobrá. Kapitánka v čudu. Její zástupce pod vidinou moc ztratil i ty stopové prvky mozkových buněk a místo toho aby posílil týmového ducha, rozhodl se honit si ego. Někoho takového jako autoritu neuznám. Bohužel zbytek divize takový názor asi nemá.

Kashike - nádvoří, stranou davu

Mluvíš mi z duše. Disciplína a poslušnost je sice v druhé divizi naprosto nutná, kvůli čemuž nemám klukům za zlé že se drží jeho rozkazů, ale na druhou stranu má všechno své meze. Půjdu se tam jen s tou velkou skupinou domluvit, že budeme pracovat v jekési kooperaci, ať o sobě navzájem víme a nemotáme se jeden druhému pod nohy. Jenom si říkám, že by nám hrozně bodnul jeden senzor. Určitě by zvládl vycítit tolik kapitánů pohromadě už na velkou dálku. Zatímco mluvím, zběžně si kontroluji svou výstroj a výbavu. Chci mít přehled o tom co kde mám a kolik toho je. Při minulé misi jsem toho naštěstí moc nevypotřeboval.