RPG postavy o Vánocích, část první

Pokusila jsem se sepsat povídku, jak by naše RPG postavy asi mohly trávit Vánoce. Zde Vám přináším první část, snad se vám bude líbit.
PS: neptejte se, prosím, proč jsou v Karakuře, vysvětlení bude někdy v dalších částech.
PSS: nejsem sebevrah, odmítám značit veškerou přímou řeč tučně.
______________________________________

Otevřely se dveře a do předsíně rodinného domu na předměstí Karakury vstoupila postava. Přinesla s sebou kromě několika tašek plných jídla také hromadu sněhových vloček, které jen čekaly, až jim někdo umožní vstup. Postava se zamračila a nohou zavřela dveře. Pak teprve pustila tašky a svlékla si čepici, šálu i bundu.
„Date-chan, běž odházet sníh,“ zavolala a nasadila úsměv číslo osm. Zvuky ozývající se až doteď z obývacího pokoje náhle umlkly, bylo slyšet jen tiché kroky. Pak se na chodbě objevil blonďatý muž s útrpným výrazem.
„Mikko-san, ale já ho odhazoval před chvílí...“ namítl.
„Jenže už je tam znovu, málem jsem se nedostala ke dveřím,“ usmála se číslem devět, vyzula se a posbírala tašky.
„Už jdu, Mikko-san,“ Date se protáhl kolem Mikky, obul se, oblékl bundu a kulicha a vyrazil ven.
Mikka i s taškami zamířila do kuchyně. Cestou se podívala do obýváku, kde seděli kapitáni Ukitake a Senseda a na stolku měli rozložené karty.
„Omlouvám se, jestli jsem vám přerušila zábavu,“ řekla s úsměvem číslo sedm. „Ale toho sněhu je tam tolik, že za chvíli nepůjde odházet vůbec. Já teď jdu do kuchyně připravit večeři. Nevíte, kde jsou Ama a Asa?“
„Nevim kde jsou, ale říkaly něco o balení dárků,“ odpověděl Senseda a rozvalil se na křesle. „Když teď musíme čekat na Dateho, co kdybysme si dali skleničku, Ukitake-san?“
„Nejsem si jistá, jestli by to prospělo vašemu zdraví, kapitáne Ukitake,“ vložila se do hovoru Mikka. „Ale myslím, že jedna sklenička nevadí,“ nasadila úsměv číslo osm. „Děkuji, kapitáne Sensedo, teď mě omluvte,“ kývla hlavou a odešla do kuchyně. Tam vyskládala nákup z tašek a co teď nepotřebovala, uklidila na místo. Chvíli přemýšlela o seslání Tenteikury, ale pak došla k závěru, že bude mnohem jednodušší prostě pomocnice najít podle reiatsu. Vystoupala po schodech, v mezipatře uviděla Caina sedícího na okně a zírajícího na padající masy sněhu.
„Caine, něco tě trápí?“ zeptala se s úsměvem číslo osm.
„Ah, Mikko-san... Vy byste mi mohla poradit... Nevím, co mám koupit Ryuumi k Vánocům... A ona už balí dárky, vsadím se, že pro mě dárek už vybrala... Cítím se tak trapně, když pro ní nic nemám...“
„To by sis měl pospíšit, Štědrý den je už zítra,“ změnila úsměv na číslo šest. „Ale co jsem slyšela ve městě, tak většina obchoďáků bude mít otevřeno přes noc, tak se tam budeš moct jít podívat a něco vybereš. Pochybuju, že budeš sám, kdo nemá všechny dárky.“
„A vy?“
„Já už mám všechno,“ usmála se opět osmičkou a šla dál. Reiatsu svých pomocnic cítila v patře.

„Zelený podklad, bílá kolečka, Bakudo tři, Balicí papír!“ řekla Ama a ukázala na krabičku určenou k zabalení. Ta byla vzápětí omotána papírem dle jejího popisu.
„Stříbrná tenká stužka, Bakudo dva, Dárková mašle!“ její sestra přidala na balíček stuhu. „Hotovo. Další, Ryuumi-san.“
Ryuumi před ně postavila další krabičku, trochu větší než ta předchozí. Než dvojčata stihla zakouzlit kombinaci balících Bakudo, otevřely se dveře a vešla Mikka.
„Ahoj holky, potřebuju pomoc v kuchyni, tohle dobalíte jindy,“ oznámila s úsměvem číslo osm.
„Ano, Mikko-san,“ řekla dvojčata najednou. Znělo to trochu smutně.
„Mikko-san, jenže co když někdo přijde a uvidí ty dárky nezabalené? To pak nebude mít překvapení...“ zkusila zaprotestovat Ryuumi.
„Tak to naskládejte na stůl a já vám na to hodím Tozansho. Pro mě tu nejsou nerozbalené, že?“
„Ne, Mikko-san, děkujeme,“ řekla Ryuumi a přendala krabici s nezabalenými dárky z podlahy na stůl. Ama s Asou tam naskládaly několik předmětů, pravděpodobně dárků a Mikka potom se zaklínadlem vyvolala kolem stolku neprůhledné Tozansho. Pak všechny čtyři sešly do kuchyně, Cain na schodech už nebyl a začaly z koupeného těsta tvarovat cukroví, míchat polevu a tak podobně. Bramborový salát přijde na řadu zítra ráno.

Mezitím se Date pokoušel odházet stále přibývající bílé hromady, ale nějak se mu to nedařilo. Lopata přeci jen vyžadovala jiný trénink než Zanpakuto. Když odhazoval od sklepního okénka, zaslechl odtamtud smích. Podíval se tam a uviděl Joshira a Shunichiho, jak sedí u kamínek a popíjejí saké. Zaťukal na ně.
„Jé, Date,“ zvolal Joshiro a vstal, aby mohl okno pootevřít. „Pojď se připojit, máme tu výborný saké.“
„Nemůžu, Mikka-san mi dala za úkol odházet sníh. Co kdybyste mi šli pomoct?“ navrhl Date.
„Zapomeň. Radši si s tim pospěš, než ti tu všechno vypijem,“ ušklíbl se Joshiro a pozvedl láhev, načež si z ní pořádně lokl.
„Jak to mam asi odházet? Když se dostanu na konec, na začátku to je zase zasypaný,“ rozhodil Date bezradně rukama.
„Zkus kido,“ zasmál se Shunichi a napodobil Joshira.
„Jasně, dík,“ Dateho obličej se rozzářil a zmizel
„Počkej, to byl vtip!“ zkusil za ním ještě zavolat Shunichi, ale marně. Joshiro jen pokrčil rameny a zavřel okno.
„Aby sem nefoukalo,“ vysvětlil a napil se.

Tranquility se ve své ženské podobě pokoušela nainstalovat venkovní vánoční osvětlení na dům a zároveň s tím si číst bezpečnostní pokyny k daným světýlkům, když ani ne metr od ní proletělo jedno velké Shakkaho a zanechalo po sobě ohořelou trávu, na níž ještě před chvílí ležela pokrývka sněhu.
„Co to kdo dělá za hovadiny? Snažim se tu na barák nasadit ty světla, co v několika bodech ignorujou vyhlášku padesát a někdo po mě hází kido? Se na to můžu rovnou vykašlat, ne?“
„Pardon, omlouvam se,“ ozval se Date. „Jen odhazuju sníh.“
Tranquility si odkašlala: „Já se omlouvám za svou reakci. Použít kido na odklízení sněhu je dobrej nápad, ale dávejte pozor.“
„Neboj,“ ujistil ji Date a dalším Shakkaho rozšířil pruh spálené země.
Z vikýře na půdě se vynořila hlava s čímsi na očích, co vypadalo jako sluneční brýle. Zasvítila v tom červená světýlka.
„1-66-nulo, můžete přestat sesílat to kido? Nemůžu se soustředit na pitvu toho kapra, co včera přinesla Mikka-san,“ zavolal Hanzaki. Date se zarazil. Na to, že mu Hanzaki říká číslem, už si zvykl, ale tahle informace ho zaujala.
„Cože? To ho pitváš už teď? Vždyť řízky bude Mikka-san smažit až zítra!“
„Dřív jsem to nestihl, potřebuju prozkoumat jeho tělesnou stavbu a budu rád, když z něj do zítřka vyprchají všechny jedy, které používám.“
„Až odklidim ten sníh, zajdu koupit řízky. Toho kapra jíst nebudu...“ otřásl se Date a seslal další Shakkaho. Po několika málo minutách byla zahrada téměř bez sněhu. A taky téměř bez trávy, keřů a stromků, ještěže místo plotu byla betonová zídka. Date zamaskoval své reiatsu, opatrně vstoupil do domu, v předsíni si sundal bundu a co nejrychleji zamířil do sklepa. Snažil se, aby ho neviděli ani Mikka ani kapitáni. U dveří do sklepa potkal Yaibu. Položil si prst na pusu a rychle i s Yaibou začali sestupovat po schodech dolů.
„Proč se plížíte, Date?“ zeptala se šeptem.
„Nechci, aby mi Mikka-san nebo kapitáni dali nějaký úkol. A co ty děláš tady?“
„Vy jste mě sem dotáhl. Ale cítim zdola Joshirovo a Shunichiho reiatsu, tak se chci podívat, co tam dělaj.“
„Hehe, pojď a uvidíš,“ zasmál se a otevřel dveře do místnosti, z níž se linulo teplo kamínek a ozýval se smích. Překvapilo ho, že tam kromě Joshira a Shunichiho vidí i Caina a Zuruie.
„Posaďte se u nás,“ vyzval je Shunichi. „Pokud tu ještě najdete místo.“
Když se Yaiba i Date usadili na donesené bedny, Joshiro jim podal každému láhev saké a naznačil přípitek. Všichni ostatní také pozvedli své lahve a následně si z nich pořádně lokli. Cain se rozkašlal.
„Copak, kytičko, je to moc silný?“ zasmála se Yaiba. Cain se na ní jen zlostně podíval.
„Hlavně se tu nezačínejte prát,“ zastavil jejich počínající hádku Zurui. „Caine, než přišli Yaiba s Datem, chtěl ses na něco zeptat. Řekneš nám na co?“
„Ehm, no...“ začal Cain a znovu si lokl saké. „Nevim, jestli bych se měl ptát zrovna vás, ale nikoho jinýho se ani zeptat nemůžu.“
„To už jsme slyšeli, zkrať to,“ přerušil ho Shunichi a přiložil si svou láhev k ústům.
„No, potřeboval bych poradit, co koupit Ryuumi k Vánocům, nikdy jsem dívce nic nekupoval...“
Znovu ho Shunichi přerušil, ale tentokrát ne slovně, nýbrž vyprskl saké, které nestačil polknout. Tímto počinem pokropil Dateho a Joshiro s Yaibou vyprskli v hurónský smích. Zurui se usmál, Cain se díval zmateně a Date naštvaně.
„Co blbneš, Shunichi?“ zeptal se Date a vytíral si saké z očí.
„Já nemam nic pro Mikku,“ řekl Shunichi bledý jako stěna. Všichni v místnosti zmlkli.
„To je problém,“ ukončil ticho Joshiro a znovu se napil.
„Co to tak řešíte?“ Yaiba vstala a zapřela si ruce v bok. „Tak prostě místo chlastání běžte do obchodu a něco kupte, ne?“

„Sedmička, berete dvě, Ukitake-san a vyhrál jsem,“ řekl Senseda triumfálně, když položil na stůl poslední kartu. Už je nebavilo čekat na Dateho, tak začali hrát Prší. Co na tom, že venku sněžilo...
„To není tak jisté, Sensedo-san,“ usmál se Ukitake a položil na hromádku kartu. „Červená sedma vás vrací do hry. Berete čtyři.“
„To jsem si teda pěkně naběh,“ Senseda si lízl čtyři karty a čekal, až Ukitake zahraje další tah. Najednou ucítili blížící se reiatsu několika osob, vzápětí do obýváku vpadla skupinka ze sklepa.
„Dobrý den, kapitáni, nejdete s náma nakupovat dárky?“ zeptala se Yaiba.
„Já ne, děkuji, všechno jsem nakoupil cestou, když jsem byl v lékárně,“ odmítl s úsměvem Ukitake.
„Ale já bych mohl. Nebude vám vadit, když to dohrajem potom?“ zeptal se Senseda.
„Ne, to je v pořádku, aspoň se trochu prospím,“ řekl kapitán třinácté divize a zakašlal.
„Jste v pořádku, kapitáne?“ zeptala se Yaiba. „Raději vám sem někoho pošlu...“
„Jsem, neboj se,“ pokusil se ji zadržet, ale to už byla na cestě do kuchyně.
„Mikko-san!“ rozrazila dveře a málem se srazila s Ryuumi, která právě přenášela horký plech s cukrovím.
„Jé, Yaibo-chan, dávej pozor,“ pípla Ryuumi, rovnováhu udržela, ale jen taktak.
„Promiň, Ryu,“ omluvila se. „Mikko-san, kapitánu Ukitakemu se udělalo trochu hůř, tak se na něj běžte podívat,“ řekla a vrátila se zpátky za ostatními, kteří se už chystali na nákup dárků.
„Tak mě napadá, kapitán Ukitake tu teď bude sám se samýma ženskýma, ten se má...“ nahodil Shunichi.
„To ne, je tu ještě Hanzaki,“ namítl Date.
Cain mírně zbledl. Nechtělo se mu nechávat tady Ryuumi ve společnosti toho šílence z dvanáctky.
„Ne, já jdu s váma,“ ozvalo se shora a po schodech k nim sestoupil zmiňovaný vědec.
„Už tě nebaví pitvat?“ pokusil se rýpnout si Date.
„Pitvu jsem sice ještě nedokončil, ale zjistil jsem, že ty jedy z masa nedokážu odstranit do zítřka, tak musím koupit řízky a filé... Navíc taky nemám dárek pro 3-8-11.“
Cain zbledl ještě víc.
„Tak pojď s náma,“ rozhodl Senseda. „A vy, kdo jste oblečený, běžte ven, nedá se tu hnout.“

tak tohle je moc seo překonala ses asi nejlepší vánoční povídka co sem kdy četl

Je to fakt super....nejvíc. Moc se mi to líbilo. Ale jestli můžu jednu jedinou výtku...Senseda a Ukitake by nehráli prší a už vůbec ne ve vánoční dobu. Šachy mě napadly, jsou důstojnější...Nicméně už se opravdu těším na pokračování a doufám, že přijde brzo. Nebo napíšu něco sám a všechny tím zklamu :-D

Wolf: heh, dík

Phate: ber to tak, že v domě nebylo nic jiného než karty a Ukiho nenapadlo cestou z lékárny koupit šachy...

Jasný, já tě nechtěl nijak urazit nebo tak, jen mě to tak napadlo. Jinak samozřejmě smekám před tvým dílem

Skvělý, skvělý!

Ja nějak povidky nečtu ale takhle toto se neda nechat někde mimo Važně dilo . ještě ted se řechtamxD

Názor odborníka: Jedním slovem: super!

Názor Shunichiho: Blbost Shunichi by NIKDY nezbledl...