RPG postavy o Vánocích, část třetí

Další kapitolka. Tentokrát pokračování nakupování, shánění stromku a něco navíc. Nebude chybět ani konikova vytoužená interakce Takua a Yoruichi. :J
____________________________

Joshiro se procházel městem a flákal se. Když se nejednalo o saké, nenávidělnakupování, takže zmizel, jak nejdřív to šlo. Vymluvil se na vánoční stromek, aby Dateho s Yaibou nenapadlo táhnout ho s nimi násilím.
„No jo, jenže teď ten stromek budu muset sehnat,“ došlo mu, když došel na jedno čtvercové náměstí v Karakuře. Ovšem hned na to zase zapomněl, jakmile ucítil vůni saké a koření z jedné blízké dřevěné budky, kterých bylo po náměstí plno a obchodníci je využívali k sezónnímu prodeji všeho možného, někdy i nemožného. Joshiro následoval vůni a nechal se dovést k jejímu zdroji.

Konečně byl Taku spokojen s výběrem dárku pro kapitánku Yoruichi a vesele si vykračoval ulicemi, mířil k Uraharovu vetešnictví, pod nímž byla semi-permanentní brána Senkai do Soul Society. Na jedné křižovatce, kde čekal, až pro něj naskočí zelená, se mu o nohy otřela černá kočka. Podíval se na ni, sehnul se a podrbal ji na krku.
„Copak je, čičinko, ztratila ses?“
„Mňau,“ řekla kočka hlubokým hlasem. Taku překvapeně odtáhl ruku.
„Asi jsem přepracovanej,“ zavrtěl hlavou, a protože už v jeho směru naskočila pro pěší zelená, pokračoval dál v cestě. Náhodný kolemjdoucí, kdyby nějaký byl, si mohl všimnout, že se kočka zasmála a vyrazila za ním.
Taku došel do vetešnictví, vrátil Uraharovi přenosné gigai a zamířil do podzemí k bráně Senkai. Chvíli po něm oknem vklouzla do krámku černá kočka.
„Á, Yoruichi-san, co vy tady?“ objevil se Urahara a zakrýval si vějířem spodní část obličeje.
„Ahoj, Kisuke, zahlídla jsem člena mojí divize, jak se plíží k bráně Senkai, tak jsem se rozhodla zkontrolovat, jestli něco neplánuje. Ale vypadalo to, že jen kupoval dárky. Nechápu, proč s tim dělal takový tajnosti. A vůbec si nevšiml, že ho někdo celou dobu sleduje, asi ho degraduju...“
„To já bych si vás všiml, kdybych tu zrovna byl, když jste přišla,“ zasmál se Urahara. „Nestrávíte Vánoce tady?“
„Mohla bych, v Soul Society je stejně nuda.“
„Tak já řeknu Ururu 2.0, ať vám připraví postel. Nebo chcete pelech?“
„Haha, postel a nějaký oblečení. Já se zatim skočim podívat za těma, co sem poslal přímo Yamamoto. Vypadá to, že jim chtěl dopřát trochu oddechu a pohodový svátky... I když složení party moc nedomyslel,“ uchechtla se Yoruichi a zmizela oknem ven.

„Jé, Ryuumi-san, to cukroví se pálí!“ vykřikla zničehonic Asa. Ryuumi, která v tu chvíli stála nejblíže troubě, leknutím upustila misku s krémem na další druh cukroví. Už měly po pauze, tak makaly. Naštěstí byla miska plastová, takže se nerozbila, ale Ryuumi začala panikařit, nevěděla, jestli má nejdřív vytírat krém nebo vyndat plech z trouby.
„Vyndej to!“ řekla Mikka a s úsměvem číslo deset zvedla hlavu od svého cukroví.
„H-hai!“ Ryuumi se okamžitě otočila k troubě, popadla poskládanou utěrku a vyndala kouřící se plech s hnědými hvězdičkami, srdíčky a kolečky. Vykopla dveře a odnesla plech na chodbu, kde jej mohla postavit na zem. Byly tam dlaždičky místo linolea, jež okupovalo kuchyň.
„Omlouvám se,“ řekla smutně, když se vrátila a začala uklízet to, co kdysi bývalo krémem.
„Jé, hele, kočka!“ ukázala Ama na okno. Na parapetu opravdu seděla černá kočka a dívala se dovnitř. „Třeba jí ta poleva bude chutnat,“ navrhla.
„No, nevim, aby se jí po tom neudělalo špatně...“ Ryuumi váhala.
„Neboj, kdyby jí po tom mělo udělat špatně, tak to nesežere,“ usmála se Asa a podala Ryuumi malou misku a lžičku. Ryuumi většinu krému seškrábala z podlahy do misky, otevřela okno a misku postavila před kočku na parapet. Podivila se, že kočka nezdrhla.
Yoruichi se zkoumavě zadívala na blivajz, který jí Ryuumi podala oknem a přemýšlela, jestli má hrát normální kočku a risknout to nebo ne. Pak zavrtěla hlavou, prskla a vběhla otevřeným oknem do kuchyně. Přistála na podlaze a začala se měnit. Když proměnu dokončila, sebrala ze židle odložený ubrus a omotala si jej kolem sebe.
„Zdravím,“ usmála se na zkoprnělé dívky. „Tak vy jste mě chtěli nakrmit jídlem z podlahy?“
„O-omlouvám se, Yoruichi-sama!“ Ryuumi padla na kolena a tvářila se tak, jako by něco opravdu pokazila.
„To je v pořádku, Ryuumi. Co vy, jak se máte?“ zeptala se ostatních. „Vidim, že dobře. Přišla jsem vám jen popřát veselý Vánoce, já jdu slavit jinam,“ zasmála se a začala se proměňovat zpátky. Pak jako černá kočka vyskočila oknem ven a zmizela. Zůstal po ní jen ubrus na podlaze.

Krátce po setmění se vrátili Date s Yaibou. Podivili se, že jsou tu první, i když byl Globus ze všech tří obchodních domů nejdále.
„Tak nevim, jestli byl dobrej nápad nechat stromek zrovna na Joshirovi,“ zapochyboval Date, když se v předsíni zouval a odkládal bundu.
„Klid, když řekl, že ho přinese, tak ho přinese. My v jedenáctce sliby plníme. Proto si taky dáváme pozor na to, co komu slibujem,“ pokusila se ho uklidnit Yaiba.
„Bojim se spíš o to, v jakym bude ten stromek stavu, než že by ho nedonesl...“ dodal Date, popadl tašku s jídlem, které nutně potřebovalo lednici, a zamířil do kuchyně. Tam pozdravil Mikku, Ryuumi i dvojčata, všechny vypadaly, že toho cukroví mají už tak akorát dost, rychle přeskládal věci do lednice.
Yaiba se mezitím vydala na průzkum obývacího pokoje. Když zjistila, že tam na kanapi spí kapitán Ukitake, rozhodla se ho nerušit a zamířila taky do kuchyně, jestli nepotřebují s něčím pomoct.
„Jo, můžeš poodnášet ty krabice s cukrovím do spíže, už se tu skoro nedá hnout,“ odpověděla Mikka s úsměvem číslo devět na její dotaz. V tu chvíli Date zavřel lednici a chystal se vypadnout z kuchyně.
„A ty, Date-chan, jí můžeš pomoct,“ obrátila se Mikka na něj.
„Hai,“ prohlásili oba sborově a začali odnášet krabice.
„A neochutnávat!“ zavolala za nimi Mikka.
„Hai!“

„Jsi si jistý, Hanzaki, že máš všechno?“ optal se pro jistotu Zurui, když vycházeli z Hypernovy a mířili na zastávku MHD.
„Dárek pro 3-8-11, rybí filé, kuřecí řízky, paměťová média, která chci po návratu do Soul Society vyzkoušet, místní chemikálie... Jo, mam všechno,“ odpověděl nezaujatě.
„Aspoň se nebudem pro nic vracet. Doufám, že ten dárek, co jsem koupil Mikce, se jí bude líbit...“
Hanzaki to nekomentoval a v upravené mysli si přehrával všechny možné situace, jak se bude 3-8-11 tvářit na to, co vybral on pro ní. Ne že by mu na tom nějak extra záleželo, ale chtěl si být jistý, že na něj nezaútočí, až to rozbalí. V tom případě by byl připraven.
V tomhle světě ho dost štvalo, že díky dříve provedeným úpravám na svých očích tady skoro neviděl. Ale na druhou stranu ho potěšilo, že produkty obsahující křemík a jeho sloučeniny vidí celkem dobře. Díky tomu si dokázal vybrat zařízení a média podle svých představ. Jen s chemikáliemi měl problém, tam si od Zuruie nechával číst složení a podle toho se rozhodoval. Docela ho zaujal přípravek s názvem Savo, vypadalo jako opravdu nebezpečná látka, ale bylo volně dostupné všem lidem. Spokojen s nákupem čekal, až prostředek městské hromadné dopravy přijede a odveze je někam blíž k domu, kde měli za úkol trávit Vánoce.

Senseda, Shunichi a Cain se obtěžkáni taškami pomalu vraceli z Tesca. Cain byl viditelně nervózní, Shunichi se tvářil pobaveně a Senseda přemýšlivě. Jako kapitán se nemohl tvářit jinak, aby neztratil respekt svých podřízených. Když vešli do domku, všimli si, že téměř všichni už tu mají své boty a bundy, tudíž jsou tu skoro poslední.
„Hm, kdyby si Cain dokázal vybrat dárek nějak normálně rychle, mohli jsme tu bejt první. Takhle je moje těžce budovaná pověst nejrychlejšího shinigamiho nenávratně ztracená,“ povzdechl si Shunichi, zatímco si sundával bundu.
„Ale Shunichi-san, chtěl jsem Ryuumi koupit něco, co by se jí opravdu líbilo. A kdybyste mě netáhl to tamtoho obchodu, tak jsme tu taky byli dřív,“ bránil se Cain.
„Do jakýho obchodu?“ na schodech se objevil Date.
„Hehe, uvidíš. Koupili jsme překvapení,“ zasmál se Shunichi.
„Budete kecat tady na chodbě, nebo půjdete dovnitř?“ ozval se Senseda, jemuž jeho společníci blokovali cestu a byl nucen čekat, než se pohnou.
„Jo, jdem, stejně máme věci, co musíme dát do lednice,“ řekl Shunichi, popadl jednu z tašek a zamířil do kuchyně.
„To bych být tebou nedělal,“ zastavil ho Date.
„A proč ne?“
„Mikka nemá moc dobrou náladu... A když jí Hanzaki před chvílí přinesl filé a řízky s tím, že kapra rozpitval, vyhodila ho ven... oknem,“ Date se trochu otřásl, ale cukaly mu koutky.
„To nevadí, mě nevyhodí,“ prohlásil sebevědomě Shunichi a vešel do kuchyně. „Ahoj Myško, jak ses měla? Nesu ti něco, co potřebuje uložit do lednice.“
„Ahoj,“ otočila se na něj Mikka s úsměvem číslo deset. Shunichiho napadlo, že se asi neměla moc dobře. „Si všichni myslíte, že ta lednice je nafukovací?“ zeptala se a došla k němu. Do poslední chvíle nedokázal odhadnout, zda ho chce praštit nebo políbit. Naštěstí pro něj si vybrala polibek. Pak mu vzala tašku, nasadila úsměv číslo šest a řekla: „Teď běž, akorát by ses tu pletl.“
„Ale pak na mě budeš mít čas, ne?“
„To se uvidí, běž.“
Shunichi s povzdechem poslechl a vydal se hledat Hanzakiho, aby získal jeho spolupráci pro druhou část plánu, a to uspání ženského osazenstva domu. První část bylo nakoupení oblečků.

Asi po hodině vyšly dívky z kuchyně. Ryuumi a dvojčata zamířily do své ložnice, Mikka do obývacího pokoje, kde seděli a debatovali Senseda, Ukitake a Shunichi. Yaiba s Datem bylo pravděpodobně ve sklepě a Tranquility s Hanzakim na půdě, kde se věnovali společnému výzkumu paměťových karet.
„Většina cukroví je hotová, zítra akorát Ama s Asou dodělají úlky a pak začnem připravovat večeři. Ovšem teď jsem unavená, takže pokud chcete večeři dneska, udělejte si něco sami,“ prohlásila Mikka a zamířila do patra do ložnice. Shunichi okamžitě vstal, na chodbě Mikku chytil a políbil ji.
„Dala by sis večeři, kdybych jí pro tebe připravil?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, ji znovu políbil. „Mlčení je souhlas, takže tě pak zavolam.“
Pustil ji a zamířil do kuchyně. Čekal, že tam bude nepořádek, když tam celý den pracovaly, ale k jeho překvapení tam bylo uklizeno. Začal tedy připravovat něco, o čem si myslel, že bude poživatelné a v čem se ztratí to Hanzakiho uspávadlo. Po půlhodině pro něj došel, aby mu asistoval. Po další půlhodině byla večeře na stole ve velké jídelně, kam se všichni v pohodě vešli.

Joshiro, vzhledem k tomu, že na onom náměstí a dalších dvou prošel všechny stánky a budky, kde prodávali saké, a u každého ochutnal, byl již notně v náladě a bylo to na něm poznat. Právě se procházel v celkem dobře osvětleném parku, kde hledal stromek vhodný na useknutí. To, že ho neměl čím useknout, ho zatím netrápilo. Chvíli jen tak bloumal, ale pak si všiml pohybu v jedné hustě porostlé málo osvětlené části parku. Měl dojem, že zahlédl černé shihakusho, tak se šel podívat, kdo to tam je a co tam dělá. Byl tam jakýsi tmavovlasý shinigami, který tam poskakoval, šermoval a vůbec zkoušel si nějaké útoky. Při tom stihl porazit několik stromků.
„Hele,“ zavolal na něj Joshiro. „Nebude vadit, když si jeden z těch stromů vezmu?“
Shinigami se překvapeně zastavil.
„Ty jsi Joshiro z jedenáctý divize?“ zeptal se.
„Jo, jsem. Můžu si vzít jeden z těch stromů?“ zopakoval nevrle svůj dotaz.
„Já jsem Zex Yasotoro, pátý důstojník třinácté divize, zašel jsem si sem trénovat.“
„To je sice fajn, ale mě to nezajímá. Já se ptal, jestli si tady můžu vzít jeden z těch stromů!“
„Jo, můžeš, já je k ničemu nepotřebuju.“
Dál už Joshiro Zexe neposlouchal, vybral stromek, který vypadal nejmíň jako koště a zamířil k domku. Už se blížila půlnoc, stihne to jen taktak. Stihl, stromek nechal na zahradě a vstoupil dovnitř. Potkal Shunichiho a Caina, jak nesou ze schodů plné náruče oblečení.
„Co to je?“ zeptal se.
„Překvapení, uvidíš,“ usmál se Shunichi. Cain byl už od začátku dost červený, takže víc zrudnout už nemohl. „Zítra nás buď čeká pěkná podívaná, nebo si můžeme jít kopat hroby.“

znovu opakuji: skvělá povídka moc se těšim na další dílek

nevím co říct

Shunichi: Hehe,já jo ale to by bylo nemravné cha cha...

Je, a já myslel, že to spletou a usnou chlapi :-D

Ha Zexovi bych měl poděkovatxD Parada Seo.)