RPG postavy o Vánocích, část pátá (poslední)

Uuuuf! Konečně hotovo! Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho a že kvalita dost upadla, ale nějak se mi vytratila inspirace. I tak ale doufám, že se vám tato část bude líbit. :J
____________________________

Kolem páté hodiny večerní byl již stromek nazdoben a obložen pár desítkami balíčků různých velikostí. Ama s Asou dokončovaly úlky, začaly je dělat hned poté, co skončily s balením dárků a dělaly společnost Mikce, která obalovala a smažila řízky. Netvářila se při tom moc nadšeně, nebavilo ji celý den pohybovat se po domě polonahá, ale Shunichi, který jako jediný věděl, kde se nachází jejich oblečení, jí to odmítal prozradit, pokud ho ovšem našla. Posledních pár hodin měla pocit, že se jí vyhýbá. Výsledkem její špatné nálady bylo, že nikdo, pokud nemusel, se nepřibližoval ke kuchyni. Ama s Asou za to byly částečně rády, na práci měly klid, na druhou stranu se ale neodvažovaly moc hlasitě mluvit. Když byly všechny řízky osmažené, rozhodla se ho kontaktovat pomocí kido. Dvojčata nechala o samotě dodělat cukroví, odešla do svého pokoje a se zaklínadlem seslala Tenteikuru.
„Nehodlam přijít k večeři v tomhle směšným kusu hadru. Jestli mi okamžitě nevrátíš moje oblečení, můžete si všichni nechat o večeři jen zdát.“
Jediný příjemce její zprávy právě seděl na půdě v rohu, neboť ve sklepě byla Yaiba, dělal ne-zrovna-tichou společnost Hanzakimu, který se snažil si ho ne-zrovna-úspěšně nevšímat, a jemu dělaly společnost lahve, v nichž kdysi bylo saké.
„Myška mě volá, škyt. Ale večeři nepotřebuju, mně se líbí taková, jaká je.“
„Tak proč se jí vyhejbáš, opíjíš se a otravuješ mě tady?!“ Hanzakimu už přetékaly nervy.
„Právě proto, škyt, že se mi tolik líbí,“ pokusil se vysvětlit Shunichi a zvedl prst v poučovacím gestu. „Ale když se na ní podívam střízlivej, škyt, chce se mi strhat z ní i to málo, co má na sobě a...“
„Dobře, dobře, stačí! Tohle poslouchat nechci!“ zarazil ho Hanzaki. „A teď už konečně buď zticha, ať můžu dokončit tu poslední fázi pitvy.“
„Heh? Poslední fázi? Neříkal jsi před chvilkou, že už máš dopitváno?“
„Prostě to má ještě jednu fázi. Ignorantovi jako ty to nemá cenu vysvětlovat, takže drž hubu a nech mě pracovat.“
„Jo, už mlčim, už mlčim...“

Poté, co s Ryuumi dokončili zdobení stromečku, vypadl Cain ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Zároveň si pročistil hlavu, takže se rozhodl, že se Ryuumi přizná k té výměně oblečení a omluví se jí. Vrátil se do domu. Podle reiatsu byla ve svém pokoji a byla tam sama. Vystoupal do patra a trochu nervózně zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvalo se. Vstoupil dovnitř, Ryuumi spatřil sedět v posteli, přes nohy měla peřinu, přes ramena barevnou deku. Na kolenou měla položenou nějakou knihu, nejspíš ji vyrušil od čtení.
„Ahoj Ryuumi, eh... Je ti dobře?“ zeptal se starostlivě při pohledu na pokrývky.
„Ahoj, Caine-kun, neboj, jsem v pořádku, jen je mi trochu chladno... nejsem zvyklá na takovéhle oblečení...“
„Ryuumi...“ Cainovi proběhlo hlavou množství emocí od naprostého zoufalství k pocitu vlastní zbytečnosti. Nejspíš se to promítlo i na výrazu jeho tváře.
„Caine-kun, stalo se něco?“ zeptala se Ryuumi starostlivě. Cain se vrátil do reality, přisedl si na postel k Ryuumi a pevně ji objal.
„Promiň, Ryuumi. Jsem slaboch, měl jsem v tom Shunichimu zabránit, ale místo toho jsem mu pomáhal, i když jsem věděl, že ti to bude nepříjemný. Omlouvám se.“
„To je v pořádku, Caine-kun, jenom...“
„To není v pořádku,“ nesouhlasil a s vypětím sil se jí podíval do očí. „Já jsem... Když to Shunichi-san navrhl, tak mě přemohla zvědavost a chtěl jsem vidět, jak v tom budeš vypadat. Kdyby to záleželo jen na mně, tak bych ti něco takovýho nikdy nekoupil,“ prohlásil. Vzápětí si uvědomil, jak to znělo, tak rychle dodal: „Já bych ti koupil něco mnohem hezčího, něco, co by ti moc slušelo a cítila by ses v tom pohodlně...“ pokračoval provinile. Ryuumi se usmála. Věděl, že takhle hezky se umí usmívat jen ona. Náhle pocítil silnou touhu ji políbit.
„A? Jak v tom teda vypadám?“ zeptala se dřív, než to stačil uskutečnit.
„Nádherně,“ pohladil ji po tváři a políbil ji.

„Zabiju ho, vážně ho zabiju,“ prohlásila už poněkolikáté Yaiba a lokla si z lahve saké. Měla sice trochu umírněnější obleček než Mikka a Ryuumi, ale i tak jí docela vadil.
„Hehe, dej si saké, to tě uklidní,“ vybídl ji Joshiro a také se napil.
„A co si myslíš, že dělam?“ odsekla a znovu se napila. Pak odložila lahev. „Sakra, ale neměla bych to přehánět, ta metoda, co používá Mikka na odstranění alkoholu z těla je dost brutální.“
„Ona Mikka je dneska celý den dost brutální,“ neodpustil si Date poznámku.
„Ty se jí divíš?“ zeptal se Zurui zpoza lahve. „Ten Shunichi je vážně blb, mohlo mu dojít, že tímhle akorát všechny holky naštve... Měl by si Mikky vážit a ne ji nutit...“
„Nežárli, aspoň dneska,“ poplácala ho Yaiba po rameni.
„Ale ne že by mně ty oblečky nějak vadily,“ uchechtl se Joshiro, když odtrhl lahev od úst.
„Tak mně taky nevadí, že jo, ale je Štědrej den, tak bysme měli bejt v pohodě všichni,“ nadhodil Date.
„Jak mam bejt v pohodě, když musim nosit tyhle hadry?!“ prskla Yaiba.
„Kdybys mě nechala domluvit, dozvěděla by ses, že jsem taky pro, aby vám to oblečení už vrátili.“
„Vrátili? Takže v tom jede ještě někdo? Neříkej mi, že děda Senseda!“
„Tys to nevěděla?“ zeptal se překvapeně Joshiro. „V noci jsem viděl Shunichiho a Caina, jak někam to oblečení nesou, ale už nevim kam...“
„Cain? Květinka Cain? Fajn, zabiju oba.“
V tu chvíli zmiňovaný otevřel dveře a se zkroušeným výrazem vstoupil dovnitř. Než stačil zareagovat, srazila ho k zemi Yaibina pěst.
„Vrať mi moje oblečení!“ zařvala na něj.
„Je tam,“ posadil se a ukázal na Dateho. „Date na něm sedí...“
Date se překvapeně zvedl a sundal víko z bedny, jež mu až doteď sloužila jako židle. Pod ním se opravdu nacházela zmuchlaná hromada čehosi, co by se po vytáhnutí dalo identifikovat jako oblečení. Cain se zvedl a přešel k Zuruiovi.
„Potřeboval bych ještě tuhle bednu, tam má oblečení Ryuumi a dvojčata...“ řekl se smutně prosebným výrazem. Zurui beze slova vstal a nechal Caina vybrat všechno oblečení.
„Ty seš teda chlap, to ti řeknu,“ utrousila Yaiba ironicky. Cain se na ni jen smutně podíval a beze slova odešel s náručí plnou oblečení. Yaiba pak posbírala to zbylé a také odešla. Zbytek osazenstva místnosti pokračoval v pití. Je ovšem pravda, že se již mírnili. Zmínka o Mikčině metodě odstraňování alkoholu z těla jim přeci jen zůstala v myslích.

Mezitím se v Seireitei v kanceláři vrchního kapitána Yamamota debatovalo o tom, zda je nebo není nadále nutné nechávat takové množství shinigami na jednom místě ve světě lidí. Shromáždění nakonec došli k závěru, že není.
„Kapitáne Komamuro, pošlete do Karakury někoho, kdo jim předá rozkaz, aby se vrátili,“ rozhodl vrchní kapitán Yamamoto.
„Ano, pane,“ odpověděl Komamura.

Shunichiho z opileckého spánku probudila prudká bolest na hrudi. Chtěl se pohnout, ale něčí předloktí na jeho krku mu v tom zabránilo. Otevřel oči. Před ním klečela Mikka, levou rukou ho držela, aby se nehýbal a pravou se dotýkala jeho obnažené hrudi. Poznal, že sesílá nějaké kido.
„Au, Myško, co to děláš?“ zeptal se, aby jí dal vědět, že už je vzhůru. Neodpovídala, ve tváři měla soustředěný výraz. To její kido bylo zdrojem jeho bolesti. Ale zároveň si všiml, že je čím dál tím střízlivější. Po chvíli, která se Shunichimu zdála jako nekonečná, Mikka přestala a sedla si. Teď si teprve všiml, že má na sobě dlouhé černé šaty. A taky že je hodně unavená.
„Co se děje?“ zeptal se. „To bylo kido na odstranění alkoholu?“
Přikývla.
„Běž se upravit, večeře bude za chvilku,“ usmála se číslem osm.
„A jaktože máš na sobě tohle?“ vzpomněl si, že naposledy ji viděl v něčem úplně jiném a že její oblečení by mělo být dobře schované.
„Převlíkla jsem se,“ nasadila úsměv číslo devět a vstala. „A ty bys měl taky.“ S těmito slovy odešla z půdy, Shunichi jen slyšel klapání jejích podpatků. Po necelé minutě se také zvedl a šel ze sebe udělat člověka. Aspoň na štědrovečerní večeři.

Sice to nějakou dobu trvalo, ale nakonec se všem podařilo dojít k velkému stolu v jídelně a usednout k večeři. Bylo docela zvláštní je všechny pozorovat svátečně oděné. Mužská část osazenstva měla víceméně to samé, košili a kalhoty, jen Senseda si přidal motýlka a do kapsy ozdobný kapesníček, Ukitake a Date měli kravaty, Shunichi a Joshiro měli vzorované košile s vrchními knoflíčky rozepnutými, jen Zurui a Hanzaki vypadali normálně. Tedy pokud se u týpka s implantovanými brýlemi dá hovořit o normálnosti.
Zato dámská část zářila rozmanitostí. Tranquility si oblékla tradiční japonské kimono s kytičkami, Mikka měla své dlouhé černé šaty bez rukávů a s hlubokým výstřihem a velkým rozparkem na pravé straně. Dvojčata se nastrojila do téměř identických černobílých lolita-šatečků. Nebýt rozdílné délky vlasů, vypadaly by jako fotografie a její negativ. Yaiba se nenechala donutit k sukni, takže měla dlouhé zvonové kalhoty a celkem slušivou halenku sportovního střihu, Ryuumi byla zase za sukni ke kolenům ráda a přidala k ní světlemodrou halenku s drobnými volánky.
Ještě před hodinou by tomu nikdo nevěřil, ale večeře proběhla v klidu a pohodě, přerušovaná jen lehkou konverzací a Traninými pokusy o společenské chování. Povětšinou neúspěšnými.
Po večeři se přesunuli ke stromečku, kde Ama s Asou obětavě rozdaly dříve zabalené dárečky. Ty vyvolaly různé emoce. Ryuumi dostala od Caina šeříkový parfém, Cain od ní knížku Tatsumaki no Tsubasae. Oba byli z dárků tak nadšeni, že se po celý zbytek večera vydrželi dívat jeden druhému do očí a okolí si nevšímali. Mikka, když rozbalila opravdu titěrné spodní prádlo, nejprve Shunichimu věnovala vražedný pohled a následně polibek. Yaiba dostala boxerské rukavice a nový boken, kapitán Ukitake šálu z pravé ovčí vlny (přičemž Ama s Asou doufaly, že na ni není alergický), kapitán Senseda rozbalil skleněné šachy, Joshiro dvě lahve speciální edice plamenného saké... A co ostatní? To už se budete muset zeptat jich.
Zbytek večera strávili shinigami povídáním, zkoušením dárků (Mikka rozhodně ne) a případně zamilovaným zíráním do očí následované objímáním (Cain a Ryuumi). Nakonec se všichni odebrali spát.

Ráno je probudilo podivné proudění reiatsu. Kapitáni si okamžitě uvědomili, že se někde blízko otevřela brána Senkai. Ostatním to došlo po chvíli. Postupně seběhli do obýváku, kde se průchod do Soul Society opravdu otevíral. Po chvíli z něj vyšla zvláštní postava. Byl to rozhodně muž a podle reiatsu i shinigami, ale na sobě měl nejspíš nějaký nepovedený halloweenský kostým. Jen co vylezl z brány Senkai, přesekl vejpůl nazdobený vánoční stromek a otočil se k překvapeným obyvatelům domu.
„Ahoj, já jsem Ikemoto Gushiken, řadový člen sedmé divize. A vy?“

KONEC

Krasa Bravo(jen škoda že je už konec)

Náhodou to bylo prima. A velice oceňuji epilog. Taktéž by mě zajímalo kdo na Tran navlíkl to kimono :J

Au, pěstí od Yaiby... bych nechtěl dostat.
Líbilo se mi to, škoda jen, že je konec. Nechceš třeba začít psát "Postavy o jarních prázdinách?" heh

Díky, díky, děkuji vám všem. :J

Joshu: jednou to skončit muselo

Shote: dalo by se říct, že jste mě k tomu epilogu donutili. No, Tran a kimono... nevim, třeba Ryuumi nebo dvojčata jí pomohly se oblíct. :J

Sile: někoho praštit musela. :J A chtěla jsem něco podobného psát... chtěla jsem psát hned několik věcí, ale... není čas ani inspirace. (navíc mám rozepsané povídky na Konoha.cz a ty jsou seklé už půl roku )

Sile, neboj nebylo to tak hrozně. Nezapomeň, že byla v Gigaii :J

Ale ta věta je náhodou krásná třešnička na dortu :J