Gilead - sedmnáct stínů
"Prosím, sedmnáct stínů, sedmnáct stínů," skandovali elfí caparti, a nebohý starý elf málem ohluchl úplně.
"Jsem sice starý, ale pořád slyším dobře," zahřměl,"tak se koukejte uklidnit, bando," usmíval se.
Na mítince už neseděla jen malá rozrtomilá elfátka, ale už i směť snad všech věkových kategorií.
Zamilované dvojičky, usměvavá babička s kopou dalších vnoučat, ale i válečníci, kteří šli z hlídky kolem.
***
Gilead klopýtal, po tolika dnech beze spánku sotva viděl na lesní cestu, kterou se vydal do hlubin nějakého bezejmeného lesa na území modrých. Opíral se o ukradené kopí a počítal.
"Dva jsou mrtví, jeden nemůže pokračovat, dvanáct zbývá," mumlal zmateně. Po několika dalších krocích se zhroutil.
Nepolevil, upustil kopí, a plazil se dál, po chvilce se zvedl na čtyři a odvalil se stranou z cesty, usnul v nějakém keři a doufal, že se neprobudí v Sále věčnosti. Hystericky se zasmál, prošel zasvěcením, uzavřel svou duši, a tudíž jeho elfská skořápka zůstane napospas mrchožroutům z Cesty věčnosti, kde se potáceli Zavržení na své nekonečné pouti.
Nakonec skončí jako loutka v rukách nějakých stupidních kněží a budou plýtvat jeho talentem na svých malicherných cílech, ušklíbl se. To byly poslední myšlenky vířící mu hlavou, pak omdlel vyčerpáním.
***
Vzbudil se v příjemně osvětlené strohé místnosti, s neuvěřitelně vysokým stropem a veškeré jeho věci ležely vyprány vedle postele v níž ležel. Zkusil se pohnout, a zjistil, že ho nic nebolí a jeho rány jsou potřeny hojivými mastmi.
Chvilku ještě zůstal ležet, a chtěl se věnovat podřimování, válení se a přemítáním nad zbytečnostmi, naneštěstí si to však nemohl dovolit.
Vstal a oblékl se, zbraně a zbroj nechal ležet na posteli, tak nějak tušil, že vylézt se zbraní by nemuselo být odvděčení se za pohostinnost.
Chvíli zápolil s pro něj neznámým systémem odemykání místnosti, po chvilce však vystoupil v místnosti a úžasem málem zapomněl dýchat. Stál v dlouhé široké chodbě, tak vysoké, že neviděl na strop, lemované tapisériemi a trpasličími runami.
Z úžasu a podrobného zkoumání ho vytrhl nepříjemný chraptivý hlas, "už ses dokoukal šikmý ucho?" zeptala se ho postava oděná v plátové zbroji a vousama až do pasu.
Byl to trpaslík, holohlavý s potetovanou lebkou i obličejem a v rukou třímal válečné kladivo, které okolo hlavice zeleně světélkovalo.
"Už sis mě doprohlíd?" trpaslík zjevně byl jeden z těch velmi prudérních.
"Taky ti neříkám tlustej prcku," kontroval Gilead, "těmi vysokými stropy si něco kompenzujete?"
Trpaslík se zamračil, "říká šikmoušák bydlící na stromě nebo v hradech, který se při sebemenším prdu začne drolit".
Gilead pozvedl ruce v obraném gestu, "nechtěl jsem se vás dotknout mistře trpaslíku, mohl bych vědět kde jsem?"
"Od toho tu nejsem já, Gileade," zvedl trpaslík oči, " následuj mne".
Gilead si povzdechl a vyrazil za trpaslíkem, který si to na jeho výšku dusal velmi slušnou rychlostí, Gilead mu sice stačil díky dlouhým nohám, ale pochopil, že na delší cestě než jen po trpasličím království, by i on se svojí fyzičkou musel trpaslíka zdržovat.
Gilead cestu moc nevnímal, jak se snažil držet krok s trpaslíkem, a po několika odbočkách a dlouhých chodbách už ho pomalu přestali všechny ty výjevy z minulosti namalované na stěnách bavit.
Trpaslík likvidující draka tady, tamhle zase obra pomalu holýma rukama, tamhle elfy.
Gilead se zastavil, "takhle to nebylo," mračil se, stál před obří malbou, která zobrazovala válku elfů a trpaslíků, jednalo se o malicherný spor dvou obchodníků, který přerostl ve staletí dlouhý krvavý konflikt, který nakonec ukončil ten nejslavnější z elfích králů. Zatlačil trpaslíky až do jejich síní za těžkých ztrát, ale nechtělo se mu přesunout boje do dolů a proto poté navrhl trpaslíkům dohodu.
Zaplatil krvavé výkupné a veškeré válečné výdaje a dokonce se trpaslíkům za to "malé" nedorozumění omluvil, pocit křivdy však u obou stran zůstal.
Tady však obraz hovořil jinak, elfí král klečel v prachu před králem trpaslíků, který mu milosrdně nabízí otevřenou dlaň.
Trpaslík se zastavil, "nebylo," chvíli mlčel, "stojíme v chodbě přeludů a tohle je jeden z nich, všichni malíři z téhle chodby jsou zavření v nemocnici nebo jsou mrtvi," řekl stroze a pokračoval dál.
Gilead si všimnul několika nepřesností z minulosti a jiných výplodů autorů minulosti, ale trpaslíky chápal. Taky by nedokázal zničit tak dokonalé práce.
Během těchto myšlenek došli před vysoké dveře celé z mramoru, pobité stříbrem a se zámkem, který Gilead v životě neviděl.
Vstoupili do prostorné haly, kterou po celé délce lemovaly stráže v pozlacených zbrojích s dlouhýni halaprtnami, zhrubo vprostřed místností stál trůn, který však narozdíl od okolní nádhery, byl strohý a tvrdý.
Byl to jen kus kamnného nábytku, pro trpaslíka, který si musel každým dnem uvědomovat, že není dokonalým samovládcem, ale bytostí, jenž rozhoduje o budoucnosti celého trpasličího národa, bytostí, jenž rozhoduje v časech dobrých, ale i časech zlých.
Nyní v něm seděl trpaslík oděn v prostém rouchu, sálala z něj síla a rozhodnost.
Co Gilead mohl soudit, tak se jednalo o poměrně mladého krále, nemohlo mu být více než kolem tří až čtyřset let, jestli si dobře pamatoval, tak trpasličí králové pocházeli z linie dlouhověkých, takže by na jeho místě čekal někoho minimálně o tisíc let staršího.
Vedle krále stál válečník zakovaný v oceli, byli z něj vidět akorát odlesky očí a vous. Ruce měl založené, a za pasem se mu houpal vraní zobák.
Gileadův průvodce poklekl na jedno koleno, Gilead sám však pouze sklonil hlavu.
"Přinesl jsi potíže do říše trpaslíků," začal král a Gilead věděl, že se ocitl v bahně problémů až po lopatky.
"Pronásledovali tě vrazi tvého rodu, což je jediný důvod toho, že ještě žiješ. Dva bělovlasí jsou mrtví, a já se tě ptám, kolik ještě jich je na cestě za tvou smrtí?"
"Už jen deset," Gileadův hlas zněl stroze, hrdost mu nedovolila mluvit slabě, třebaže stačilo málo a jeho duše se potácela na Cestě věčnosti.
Král se s otázkami moc nepáral, a hned se ptal dál, "naštval si pět elfských velkých rodů, podle vzhledu patříš k černým, ale ty oči..." král se odmlčel a dlouze se zadíval Gileadovi do očí, tmavé studny, žádné bělmo, žádné panenky, jen nekonečná temnota.
"Kdo jsem po tom ti nic není králi," odpověděl drsně, ale dodal, "se vší úctou".
Král se začal smát, "taková drzost od elfa na mé vlastní půdě," pak vstal a dvakrát tleskl, stráže se otočili a vyšli z místnosti," a teď mi pověz jak se stane, že vytočíš pět králů," sestoupil z trůnu a prošel kolem Gileada, " následuj mě, mám hlad".
O několik hodin později byl Gilead zpitý pod obraz a král trpaslíků se mu smál, němý zakovaný válečník stál o kus dál, a kromě toho, že si jednou prohrábl vousy, neudělal jediný pohyb.
Trpaslík s otravným hlasem chlastal s nimi, a Gilead z něj vymámil alespoň přezdívku, která zněla příznačně, Bručoun. Gileadovi to přišlo neskutečně vtipné, "připomíná mi to tu pohádku o... no o tý princezně co se schovává u těch trpaslíků, no dyť víš..."
Bručoun se šklebil, "jo taky mi to pořád někdo připomíná, a víš ty vůbec, že to není žádná pohádka, ale je to starý trpasličí příběh, který se skutečně udál, a hovoří o jednom z nejslavnějších období lidských dějin?"
"To by nebyli trpaslíci, aby to nebylo hned nejslavnější," neodpustil si rejpanec, ale dobře se bavil, trpaslíkům vše svěřil, a říkal, že se musí vydat dál, setřást je a vydat se na dlouhou cestu k vykoupení, aby se zbavil nechtěné nesmrtelnosti. Trpasličí král mu ale oznámil, že válečník, o němž se vykládají legendy ještě za jeho života, musí svést souboj s jejich nejlepším válečníkem. Gilead to v opilosti slíbil a ani si moc neuvědomoval, jací jsou trpaslíci válečníci.
"Nejlepší z nejlepších elfích šermířů, Gilead," zahřměl trpaslík na vyvýšeném pódiu, dobrá desítka tisíc lidí v aréně začla jásat a tleskat, "a na druhé straně, jedinný trpaslík, jenž se v tomto tisíciletí může honosit jménem
srry musím končit dodělám soon..
, to byla jiná storka