Mise 1.-Západní Rukongai

Ikari Junsei

Zatímco ostatní se baví soubojem, já poodstoupím k nejbližším sutinám, obalím nějaký kus klacku hadrem, strčím ho mezi zuby, opřu se o zeď a po několika vteřinách odhodlání si zkusím nahodit rameno zpět.
"Dop*dele!" není slyšet přes hadr, ale rozhodně budu chvíli mimo. Flashbang mi tu chvíli určitě rád zkrátí.

Kashike se pokusil meč dostat dál, ale nepohnul s ním ani o píď. Lidově řečeno... Byl těžký jako kráva. Ten tygří muž ale nevypadal, že by se po něm nějak sápal. Kashike už dozajisté poznal proč.
Shunichi hodil flashe a všechny přítomné(až na Shunichiho, který se pravděpodobně kryl) to oslnilo. Tygr svraštil obličej a odhalil tesáky. V očekávání nadcházejícího útoku udělal pomocí kolen a trupu otočku a sekl drápy kolem dokola.
Bylo to opravdu těsné. Shunichi se tam objevil přesně ve chvíli, kdy tygr útok dokončil, ale když ta bestie nic nezasáhla, máchla tlapou ještě jednou. Shunichimu přes levé stehno(je trochu větší než člověk takže má i delší ruce), zrovna ve chvíli, kdy mu jeho katana udělal další šrám přes záda. Tygr se po něm začal okamžitě sápat, ale měl příliš velká zranění a Shunichi stihl uhnout.
Bestie se roztáhla na zemi, jak široká, tak dlouhá. Ztěžka oddechoval, vrčel, chrčel. Tělo mu po chvíli ochablo, ale stále žil.

Katsumi

Chvíli jsem sledovala boj a pak mi došlo, že takhle jim opravdu nepomůžu. Viděla jsem, jak se kapitán opírá o kus nějaké zdi a nahazuje si rameno. Na nic jsem nečekala a rychle jsem se vydala za ním. Věděla jsem, že pokud si ho nahodil, tak ho to bude opravdu bolet. Neměla jsem to daleko, proto mi stačilo tam doběhnout. "Kapitáne, ukažte." Rameno bylo zpátky v jamce, ale poznala jsem, že bolest přetrvává. Přiložila jsem ruku na jeho rameno a začala léčit. Po chvilce by už neměl cítit žádné známky po bolesti. "Lepší?"

Katsumi Nashida

Začala jsi léčit zranění Junseie-taicho. Teprve až Kido ti odhalilo, jak vážná jeho zranění jsou. Vnitřní krvácení tam nebylo, ale měl zlomenou klíční kost a zdevastované svaly kolem ramenního kloubu a místa styku se zbraní. Kost nezahojíš úplně, to bude chtít víc času, který teď nemáš. Podařilo se ti ale nechat srůst potrhané svaly a zregenerovat pohmožděné. Také došlo ke značnému ulevení od bolesti.
Funkčnost ruky bude následkem zlomeniny a neúplného dohojení svalů omezena, dokud kapitán nepodstoupí řádnou Kido léčbu ve 4. divizi.

Kashike

Opatrně k té potvoře přistupuji s připravenou zbraní. Pak hodím rychle pohledem ke kapitánovi. Máme ho dorazit nebo ho chcete živého, kapitáne? optám se, stále ve střehu.

Katsumi

Dochází mi, že zranění není zcela zahojené, ale je to lepší než na začátku a bolest by taky neměla být tak velká. "Bylo by dobré, kdybyste tu ruku zatěžoval, co nejméně. Až se vrátíme domů, to zranění vyléčíme úplně." Následně se připojím k ostatním, abych jim mohla případně pomoci, pokud bude třeba.

Shunichi Noniro

Poodstoupím od padlého protivníka, vytáhnu světlici a vypálím jí do vzduchu. Doufám, že brzy dorazí posily a eskorta. Tohohle chceme dopravit v relativním pořádku, řeknu a podívám se na Kashikeho. Katanou přibodnu soupeře skrz koleno k zemi. Zůstaň tady a nikam nechoď, řeknu a prohlédnu si ho.

Ikari Junsei

"Heh, a ty jsi tvrdila, že nebudeš užitečná. A zatím jsi toho udělala víc, než já..." sykl jsem mezi bolestí a velice umělým smíchem jsem se snažil zakrýt svou hanbu. Holt, podcenění soupeře se nevyplácí.
"Živého. Necháme jedničku, ať z něj vymlátí, kde jsou Rukongaici a co se tu chystá..." odpověděl jsem ostatním a nechal si ruku uvázat šátkem ke krku.
"My ještě pomůžeme lidem z těch domů. A pak se jich poptáme na několik informací."
Počkal jsem, až přiběhnou shinigami, abych poslal vězně do jedničky, a pak jsem začal prohlížet domy pomocí cítění reiatsu a kontroloval jsem, jestli jsou všichni v pořádku.

Ze všech pomalu začal opadávat adrenalin a všichni až na kapitána Junseie, který byl v dobrých rukou medičky, pocítili následky boje.
Nejvíce nejspíš Shunichi, který dlouho odolával ranám toho obřícho znetvořence. Pak si uvědomil, že má levé stehno mokré. Od krve. Shihakusho měl tenounce rozřízlé na třech místech, od drápů. Když se skusil pohnout, ve stehenním svalu ucítil ohromnou bolest. Pokud nahlédl pod roztržené shihakusho, zjistil, že má na stehně tři hluboké, tenoučké rány. O tu nohu se nemohl pořádně opřít. Když ale vystřelil svou světlici, v dálce někde směrem od Seireitei mu bylo odpovězeno. Hlídky na hradbách očividně nespali. Pomoc se blížila. A bylo jí třeba. Všichni jste byli unavení, ti co bojovali se znetvořenci byli od hlavy až k patám pocákaní od krve a tma, kterou stále působila Kurohari celé této situaci moc neprospívala.(budu to brát tak, že v dalším postu tuto schopnost odvoláš, takže se podle toho budu pak řídit )
Tygří muž už byl v limbu následkem jedu a zranění, takže ho katana v noze v tuto chvíli nijak netrápila.

Junsei-taicho hned vycítil několik velice slabých vzdálených reiatsu, která nepochybně patřila uprchlým rukongicům, kteří neváhali ani vteřinu a hned po výbuchu se ze svých domovů evakuovali.
Až na jedno bezhlavé tělo na zemi, v kaluži krve, jejíž část měl na sobě také Kashike to vypadalo, že všichni civilisté útok přežili. Někteří měli zničné domy, ale aspoň si zachránili životy.

A pak to přišlo. Rychlými shunpy se k vám přihnali důstojníci z první divize, mezi nimi i Goro Soketsu. Také se tu objevila čtyřka, v čele s Iwase Toshiko. Na Gorův povel se chopili Tygra, s čepelemi u jeho krku, spoutali ho řetězi a vlekli ho zpátky do Seireitei.
Toshiko přistoupila k Shunovi a začala mu léčit zraněné stehno.

Po chvíli k vám začali přicházet muži, ženy a děti. Začali vám na kolenou děkovat, se slzami v očích za to, že jste zachránili jejich otce před odvlečením. Všechny rodiny, až na jednu ženu, která v koutě plakala a odvracela pohled dětí od mrtvého těla jejich otce.

Katsumi

"Víc než vy, kapitáne? To opravdu těžko.Zkusím se podívat, jestli tu nejsou ještě ranění." Měla jsem opravdu velkou radost, že už je to za námi, ale nebyla jsem spokojená s mým výkonem. Přeci jenom všichni měli nějaké zranění, určitě jsem tomu mohla zabránit. Po chvíli mi došlo, že ještě používám Kurohari, proto jsem odvolala shikai a ukryla zanpakuto zpět na své místo u mého boku. Tak jsme to spolu zvládli. Následně jsem se vypravila prohlédnout okolí. Mé pomoci už zřejmě nebylo potřeba, protože dorazily posily. Shunichi měl ošklivé zranění, ale nebylo to nic, co by se nedalo napravit. Po chvíli pozorování jsem si všimla ženy, která v rohu plakala. Došlo mi, že ten mrtvý muž bude její manžel, proto jsem se k ní vypravila a když jsem byla u ní, klekla jsem si, abych jí viděla do tváře. "Moc mě mrzí, co se stalo a je mi líto vašeho manžela. Kdybych mohla nějak pomoci, prosím, řekněte." Té ženy mi bylo opravdu moc líto, dětí ale ještě víc.

Kashike

O zbytky hadrů, které na mě zůstaly z převleku po aktivaci Shunka, otřu krev z čepele meče a vrátím ho do pochvy. Pak ze sebe zakrvácené hadry stahám a zůstanu jen v uniformě. Na několika místech cítím pohmožděniny a na zádech budu mít rozhodně pořádné jelito, ale jinak jsem na tom byl víc než dobře. Pomalým krokem dojdu až ke Katsumi a té plačící ženě. Pokleknu k nim a podívám se té ženě do očí. Omlouvám se za to co se stalo. Snažil jsem se vašeho muže zachránit, ale nebyl jsem dost silný. Vím, že vám ztrátu nemůžu vynahradit, ale prosím, přijměte ode mě alespoň nějaké peníze a jídlo. Víc pro vás bohužel udělat nemůžu. Na ta slova jí dám k nohám trochu svých zásob a vysypu mince z váčku. Je to víc než dost na to, aby se nějakou dobu uživili. A já holt budu večeřet v divizní kantýně.

Shunichi Noniro

Pomoc je tu, zahlásím suše, a pak se pode mnou málem zlomí nohy vyčerpáním. Nechám nějakou slečnu ze čtvrté dělat svou práci a když se mi vrátí trochu energie na holku ze čtvrté se usměji, a vy jste která slečno? A doufám, že jste ještě slečna, směji se. Dost vyčerpaně, hlas mi trochu přeskakuje únavou. Zatímco mi slečna odpovídá, dívám se směrem k mrtvému muži a pak k jeho rodině. Nespokojeně a smutně mlasknu, kurnikfix, tohleto se nemá stávat, řeknu tiše a mračím se, třebaže naší prioritou bylo zabránit větším ztrátám na životech a zneškodnit nepřítele, tak tohle se vážně nesmí stávat. Ne když jsme v tak silném složení, kapitán, podkapitán a třetí důstojník bylo víc než dost na eliminaci nepřítele s nulovými ztrátami. Přesto tu jedna byla.

Katsumi a Kashike

Žena se pokusila se slzami v očích pousmát. Snažila se opravdu moc, bylo to vidět, ale nepovedlo se jí to. "Jste hodní... Není ale nic, co by jste pro mě v této situaci mohli udělat..."
Hlas se jí lámal, vzlykala, stejně tak jako její děti, které schovávali svoje tváře v její sukni.
Když před ní Kashike položil peníze a jídlo, vděčně je přijala. "Mnohokát vám děkuji. Za to budu alespoň moc koupit jídlo..." Poté k němu přistoupila, prsty mu podepřela bradu a tím ho vybídla, aby se postavil. Vypadala, že chce něco říct. Že chce opravdu říci něco důležitého, ale žal jí to nedovolil. Dostala ze sebe jen:"Jsou to zrůdy..." V těch třech slovech bylo tolik vzteku a bolesti, který se vám zaryl do srdcí, až to bylo neuvěřitelné.

Iwase Toshiko

Zelená zář na mé ruce obklopovala Shunichiho zranění. Mluvil na mě, ale já poslouchala jen tak na půl ucha. Muži todle vždycky dělávají. Vždycky se ptají na jméno a občas některý znich nenápadně vyzvídá rodinný stav. Protože ale nebyl vulgární, jako většina pobudů, co se nám povaluje v nemocnici, neměla jsem důvod neodpovědět. "Jmenuji se Iwase Toshiko, Noniro-fukutaicho."
Úsměv mu opětuji, ale pak se dál soustředím na pojení tkáně qvadricepsu a okolních cév a šlach. Musela jsem uznat, že ta rána byla precizní, jak od skalpelu. Těžko uvěřit...
"Jak se vám to zranění přihodilo?"

Goro Soketsu

Poté co jsem vydal patřičné rozkazy, jsem se o holi dobelhal před kapitána Ikariho a hluboce jsem se uklonil(najednou bylo rewma pryč...). "Přijměte mou nejhlubší omluvu, Junsei-taicho... Já... Jsem chybil. Na základě informací podaných odemne, byl sestaven tým... ani ve snu by mě nenapadlo že... že nepřítel bude takovýto."
Z očí mi sršela lítost a možná i strach. Při pohledu na kapitánova zranění mi bylo jasné, že toto bude mít dohru. Trest mě nemine, ať už od samotného kapitána, nebo od Yammamota. Tím jsem si byl jist.

Kashike

Poslechnu si ženina slova a v očích se mi soucit vystřídá za chlad. Ujišťuji vás paní, že brzy přijde den a tyhle zrůdy nenajdou na světě kousek místa, kde by se přede mnou schovaly. Teď si vezměte své věci, děti a přestěhujte se co nejblíž k hradbám Seireitei, jak to jen půjde. Hodně štěstí... popřeju jí, otočím se a vykročím rovnou za kapitánem. Ten se zrovna baví s tím staříkem z jedničky, takže si jen stoupnu kousek stranou a počkám až si dořeší vše potřebné.

Katsumi

Ženina úzkost a žal mi náladu zhoršil natolik, že jsem vůbec nemohla přemýšlet. Tak moc jsem chtěla vrátit čas a zabránit smrti toho muže, ale věděla jsem, že to nejde. Měla jsem vztek, že se takové věci dějí, měla jsem vztek na ty obludy, co to zavinily. "Já vám také něco málo přidám. Opravdu mě to moc mrzí." Z batůžku jsem vytáhla váček s penězi. Bylo jich tam vcelku dost, ale co peníze mohly napravit? Celý váček jsem podala ženě a rozloučila se s ní. Potom jsem se obrátila na Kashikeho. "Jsi v pořádku? Nechceš třeba něco vyléčit?" Starostlivě jsem se na něj usmála.

Shunichi Noniro

Skládal jsem tamtoho, řekl jsem a ukázal na nepřítele, kterého právě poutali lidé z první divize, ani jsem si nevšiml, kdy mi jí plesknul. Trochu se mračím, nepamatuju si moc ran, hezké jméno slečno, jsem unavený, strašně unavený, jak dlouhou mám mít rekonvalescenci? Kdy mám přijít na rehabilitaci, jestli na ní mám přijít, případně na nějakou kontrolu?, vyptávám se. Potom se podívám na kapitána, držel se zpátky nebo ne? Nevím proč nějak čekám, že kapitáni vše vyřeší mávnutím ruky. Zjevně i oni mají své limity.

Katsumi a Kashike

Žena vám ještě jednou poděkovala za štědrost, vzala děti a odešla s nimi do domu s vyraženými dveřmi.

Iwase Toshiko

"Má drápy jako háky... jak mohl udělat takovými spáry takhle čistý sek?..." Nahlas jsem uvažovala a zkoumala pomalu zacelující se ranku. "Divné..."
Pak se ale Shunichi začal ptát na rehabilitaci a já se musela zasmát. "No dovolte, podkapitáne... Jsem špičková medička. Jestli si myslíte, že po mém Kido budete muset s nožkou pravidelně cvičit  rozhýbávat ji, tak to se pletete. Odejdete po svých, nebojte se. Jen ji nějakou dobu nezatěžujte. Řekla bych vám měsíc, ale to by jste se mi vysmál, je mi to jasné. Prostě na sebe dávejte větší pozor, neskákejte z výšek... snažte se do nikoho nekopat."

Shunichi Noniro

To vám nepovím, snad to prozradí on při výslechu, možná to řekněte nadřízeným z první divize, opáčím s úsměvem, já budu sepisovat protokol pro kapitána a pro první a budu se soustředit na jiné věci než na čisté seky. Pak začne mluvit o špičkové medičce a já se trochu zastydím, omlouvám se, slečno, já jsem zvyklý na jiný druh ošetřování, dlouho jsem byl mimo seireitei a mé léčící kido se pohybuje na bodu mrazu. A těch s kterými jsem byl na tom byli podobně.

Ikari Junsei

"Řekl jste všechno, nevěděli jsme přesně, do čeho jdeme. A kdybychom potkali něco jiného, dopadlo by to stejně. Nesmíte se vinit."
Vinit ho bude So-taichou, nepotřebuje zjeb ještě ode mě. A přeci jen někdo tak čstný jako Soketsu, by nám nic nezatajoval.
"Pro dnešek ale končíme. Jestli tohle byla jen "sběrná" jednotka, pak nevím, co přitáhnou příště. Pořádně ho vyslechněte, my nasbíráme síly a myslím, že i další lidi, a vyrazíme za pár dní. Mezitím dojděte na tuhle adresu..." dal jsem Gorovi popis cesty od toho kluka, "... prý tam někdo tuší, co se děje."
Otočil jsem se na ostatní:
"Dobrá práce. Jdeme domů..."

Kashike


Když kapitán řekne že odcházíme, povytáhnu obočí. Pane, s vaším dovolením... příchod těch bestií nám dal čerstvou stopu. Nechci zpochybňovat vaše rozhodnutí o ústupu, naopak s ním souhlasím. Chci vás ale požádat o povolení, abych se mohl po té stopě vypravit sám. Je to typ mise, na kterou jsem vycvičený a třeba se mi povede uspět.

Shunichi Noniro

Když se přihlásí Kashike na cestu, povytáhnu obočí. Asi chce odčinit tu ztrátu civilisty.

Katsumi

Když jsem konečně uslyšela, že půjdeme domů, měla jsem radost, ale pořád mě hryzalo svědomí ohledně těch oblud. Co byly zač? Kdo je poslal? Nutně jsem potřebovala sprchu, byla jsem celá od krve, která se na mě lepila, což byl ohromně hnusný pocit. Taky jsem začal pociťovat slušný hlad a žízeň. Potom jsem zaregistrovala, že se Kashike dobrovolně chtěl vydat po jejich stopě sám. Rozhodně jsem povytáhla obočí. "Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad, jít sám? "

Iwase Toshiko

"Já se nezlobím. Jen jsem to chtěla uvést na pravou míru." Řekla s úsměvem a dokončila léčení. Po šrámech ti tam zůstali tři tenké jizvičky, relativně čerstvé, ještě růžové.
"Hotovo. Takže jak jsem říkala, na nohu bacha. Nepřetěžujte ji, ať vám to nepraskne. Jdu zkontrolovat ostatní, tak se prozatím mějte."
Vstala a šla zkontrolovat rukongaice.

Goro Soketsu

"Spolehněte se kapitáne. Nenecháme nic náhodě. Rozdělím tu rozkazy a sám se půjdu ujmout výslechu." Znovu se poklonil a došel za lidmi z jedničky.
Jednomu z nich předal adresu a nařídil mu vystopovat lidi z toho domu a vyslechnout je. Potom nakázal vyslechnout všechny v blízkém okolí. O nahrazování poškozených za celou dobu nepadlo ani jediné slovo.

Slunce už se pomalu chýlilo k západu. Byl čas jít domů. Čtyřka se postarala o raněné, jednička o výslechy a jeden chlapík z dvanáctky začal ohledávat mrtvoly. Bezpochyby si nechají ty mutanty odnést do laboratoří.
Zbývalo jen zvážit Kashikeho rozhodnutí.

Shunichi Noniro

Arigatou, Toshiko-san, ukloním se slečně uzdravitelce. Pak se pomalu vydám k ostatním, Katsumi jsem chytl za lem shikahusha, jestli si myslíš, že bys šla s ním, tak na to zapomeň, řeknu rozhodně a starostlivě zároveň, okusila vzrušení boje, a hned by se hrnula dál. Pak si prohlédnu Kashikeho, zdá se nezraněný, myslíš si, Kashike-san, že jsi v dostatečné kondici? záměrně řeknu dostatečné, protože tím mě zajímá, jestli je nezraněn a nemá natáhnutý žádný sval. Kapitáne, ohlédnu se směrem k Ikarimu, mám pocit, že jsme vzbudili dost rozruchu a o další pozornost nestojíme, a Kashike-san, je jediný způsobilý. Pak se podívám na škody, které jsme způsobili, a my bychom měli sehnat někoho, kdo to tu dá dohromady. Jestli vám do toho můžu mluvit.

Katsumi

Shunichi měl pravdu, neměla bych jít. Už takhle jsem byla na pokraji svých fyzických sil, když jsem bojovala s tou zrůdou. Ale nechat jít Kashikeho samotného? Ne, to nepřipadá v úvahu. Ne, že by mě třeba potřeboval, ale kdyby se mu něco stalo, cítila bych za to zodpovědnost. "Děkuju, že se o mě takhle staráš, ale pokud se rozhodne Kashike jít, půjdu taky. Což ale neznamená, že mu to schvaluju." Otočila jsem se na Kashikeho a pokračovala. "Nemyslím si, že je dobrý nápad, abys šel, aspoň ne teď." Doufala jsem, že se rozhodne nejít a přenechá pronásledování těch oblud někomu jinému, ale na druhou stranu jsem chápala, že chce jít na tuto výpravu zrovna on. Jak jsem tak stála, začala se mi do nosu vkrádat kovová chuť. To bude ta krev. Musela jsem vypadat opravdu šíleně, když jsem byla skoro celá od krve. Na chvíli jsem od skupiny poodstoupila, abych si mohla sundat tu vrstvu oblečení, kterou jsem měla nasáklou od krve. Sundala jsem si shihakusho, potom jedno triko a zůstala jsem v tílku. Byl to jeden z mých zlozvyků, nebyl den, kdy bych na sobě tílko neměla. Potom jsem se vrátila k ostatním, abych si vyslechla rozhodnutí Kashikeho.